Články / Reporty

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová | Články / Reporty | 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Může to být den, hodina, minuta, kratší nebo delší období. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život. Co to bylo za chvíli? Stalo se to kdysi dávno, nebo třeba dneska ráno? Napište si vzpomínku na papír. A pak ji zamíchejte mezi momenty dobrého života těch kolem vás.

Zhruba takto začínala poslední událost divadelní sezóny HaDivadla (#47 Nerůst) s názvem Dům kultury a naděje. V prostoru hlavní scény se v sobotu sešlo 48 lidí, kteří se zapsali na celodenní workshop , který divadlo zorganizovalo ve spolupráci s Terénem, platformou bez vlastního souboru a stálé scény. Loni se akce jmenovala Dům kultury a únavy, byla mnohem otevřenější a dalo se jí organicky procházet, zatímco tento rok Centrum experimentálního divadla připravilo uzavřenější event pro předem přihlášené. Zpočátku se mohlo zdát, že komornost bude spíše na škodu, nicméně v průběhu se ukázalo, že soukromí a možnost individuálnější interakce se stejnými lidmi umožňuje prožít divadelní prostor jinak, než jsme zvyklí.

Během dopoledne byli účastníci jednoduše, podle barevných kartiček, které dostali u pokladen, roztříděni do čtyř skupin. V nich pak postupně absolvovali tři ze čtyř programů, které nesly tituly Vzdělání, Práce, Domov a Město. Každý vedl jeden lektor ve vymezeném čase a v jiné části divadelního zázemí.

Moje skupina šla nejprve do školy. Za divadelní kuchyňkou jsme byli vyzváni, ať se přezujeme do papučí, protože tak se to ve škole dělá. Vstoupili jsme do divadelní šatny, která byla přeměněna na třídu. Stěny byly zakryty bílým plátnem, okénka simulovaly počítačové monitory, na kterých svítila modrá obloha s mraky (a která se v průběhu hodiny proměnila v záběry z válečných zón a hořících lesů v metafoře odříznutého školství od reálného dění „tam venku“). Ozval se zvonek a lektor důsledně, byť s pobaveným výrazem, odehrál svou roli učitele. Diktoval výklad, uklidňoval třídu sedící na miniaturních židličkách s koleny málem pod bradou, na konci a začátku hodiny bazíroval na tom, aby si všichni stoupli, a dokonce vyvolal k tabuli „žáka“.

Po této situaci, která se absurdně podobala všem těm dnům stráveným ve školních lavicích, následovala diskuze vedená v kruhu ve vedlejší místnosti. Jasně daná hierarchie, pravidla, tlak na znalosti a dynamika malé sociální skupiny, která se tvoří za účelem tradičního frontálního vzdělávání, někoho vyděsila, v někom vyvolala příjemné vzpomínky, všechny však zaujala rychlost toho, jak vklouzli do svých dávných rolí. Ať už jsme měli od ukončení školy pět nebo třicet let, pocity spojené se škamny v nás zůstaly hluboce zakořeněné.

V příjemně chronologickém sledu nás v druhém workshopu čekalo téma Práce. Otočení čelem ke zdi, každý sám za sebe, za světla připomínajícího obrazovku notebooku jsme měli plnit a odevzdávat „zakázky“, které se nám za zády objevovaly po zazvonění zvonečkem. Jednalo se o několik odstavců textu a cílem byla různá nesmyslná zadání: zakroužkovat všechna K v textu; zakroužkovat všechna slova, která mají pět písmen; zakroužkovat všechna slova s dlouhými samohláskami. Každá zakázka měla být po dokončení vhozena do krabice, odměnou byl lísteček s číslem 5. Bylo mimořádně zajímavé sledovat dynamiku skupiny a celého procesu. Jakmile všem došlo, co je smyslem „práce“, začali zrychlovat. Zakázek na stole nebylo vždy dost, vznikal dojem konkurence. Některým došlo, že odevzdaná práce je anonymní a nikdo ji nebude kontrolovat. Někteří začali práci odbývat za účelem rychlejšího odbavení a zisku více odměn. Jenže co přesně znamená pět odměn?


Třetím stanovištěm bylo Město. V prostoru, kde se dá vyjít z divadla bočním vchodem, se nacházela oáza předměstí. Po uvědomění si toho, kde se právě fyzicky nacházíme, jsme byli vysláni do města: prožít ho, zpomalit a zjistit, jak se v jakých jeho částech cítíme. To vše během pěti minut, které nám poctivě odměřovala nafasovaná „minutka“ ve tvaru slepičky (nebo kastrůlku či varné konvice). Na hranici hadivadlího předměstí jsme si mohli vybrat propriety jako brýle, klobouky, šály. Po pěti minutách venku a rozjímání u kreslené mapy brněnských ulic jsme vyráželi tentokrát s konkrétnějším zadáním: představit si, jak by město vypadalo, kdyby bylo budované s daným cílem (hravost, kreativita, péče, zdraví…). Oděni do extravagantních klobouků a šusťákovek a střeženi tikotem jsme šli takzvaně „položit prase na koleje“ a představit si, jak by město vypadalo, kdyby. Sdílení dojmů nám potom umožnilo nahlédnout způsob uvažování „spolužáků“ a představit si město v jiných dimenzích, než nabízí dosud. Některé z námětů by mohly být inspirativní i pro kancelář architekta města Brna.

Kolem čtvrté uzavřený program končil a skupinu dramaturgů, lektorů a účastníků workshopu měli obohatit nově příchozí, kteří se zapojili do avizovaného divadelního soudu. Ten probíhal v atmosféricky vyzdobeném hlavním sále. Kolem instalace z kamenů, pařezů a dalších přírodních materiálů bylo usazeno několik židlí. Okolo nich byly ještě další dva soustředné kruhy sedaček, na kterých seděli účastníci workshopu a soudu. Za doprovodu živé noiseové hudby se v kruhu střídali jednotliví účastníci a předčítali na papírcích zapsané okamžiky dobrého života, které si ráno vylosovali a pak je celý den střežili. Většinou se jednalo o malé střípky, momenty, které byly charakteristické výrazným vědomím tady a teď. Paradoxně vůbec nešlo o explozivní momenty štěstí nebo obřího úspěchu, ale o velmi malé chvíle ztišení, uvědomění si přítomnosti a vděčnosti za ni, příjemný pocit vztahovosti, lásky k něčemu nebo někomu a všeprostupujícímu klidu nebo zaujetí. Divadelní soud byl velmi silným okamžikem, vyvrcholením celého setkání. Všechny příběhy dobrého života podpořily důvěru v to, že jsme navzdory všemu kolem nás a v nás schopni alespoň občas zažívat, že jsme tam, kde máme být, a že je to dobré.

Po soudu bylo ještě možné zúčastnit se společné procházky Brnem, která ohledávala možnosti využití města ve světle témat nastíněných během celodenního programu.

Akce navazující na loňskou premiéru Domu kultury a únavy, letos v alternaci s nadějí, ukázal, že divadelní prostor má obrovský potenciál, který lze využít mnoha způsoby. HaDivadlo ve spolupráci s Terénem dlouhodobě pracuje s environmentálními tématy udržitelnosti, do kterých tentokrát vneslo psychologické koncepty. Od letošního programu se dala očekávat větší hloubka – byla sice naznačena, ale zejména kvůli omezenému časovému rámci nedocházelo k zásadnímu ponoru. Ovšem i ten náznak, nasměrování myšlenek a rozvíření stojatých vod, byly hodnotné a v takto neobvyklém kontextu zcela unikátní.

Info

Dům kultury a naděje
18. 6. 2022 HaDivadlo, Brno

foto © Minka Dočkalová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Please don’t kill my vibe again (Hadone)

Dominik Polívka 06.02.2023

Snaživé promo na sociálních sítích ale s nízkou účastí nic nesvedlo, taky nebylo poznat, kdo přišel kvůli Bonnetovi a kdo se tu ocitl náhodou.

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Domovy (Vivat Moody Moon Noize Vol. 3)

Kyril Bouda 26.01.2023

Cesta k víře není jednoduchá, devítihodinový trip napříč tuzemskými drahami i silnicemi je dobrodružstvím svého druhu.

ESNS 2023 – To nejlepší

redakce 23.01.2023

První dojmy od zástupců redakce a dalších kolegů či přátel najdete níže, podrobnější report čekejte v březnovém čísle Full Moonu.

Řešit skrze sebe víc to venku než se cyklit uvnitř (Galerie Průchod / Off Format)

Minka Dočkalová 14.01.2023

Dvě originální brněnské galerie si na stejný čas připravily otevření výstav, přičemž obě měly jednoznačně co nabídnout.

Když hodíš plechovku s rajskou polévkou na plátno (Ways of Freedom)

Jiří Přivřel 13.12.2022

Vídeňská Albertina Modern vystavuje abstraktní expresionismus. Od Jacksona Pollocka k Marii Lassnig.

Až do masa (Porridge Radio)

David Stoklas 12.12.2022

Vzhledem k úpěnlivosti, s jakou Porridge Radio podávali emotivně náročné písně, v nás museli něco zanechat – třeba otevřené rány.

Laskavý úsměv satanisty (Zeal & Ardor)

Václav Valtr 10.12.2022

Když se vepředu utvořil kotel, utrousil: „Pamatujte si, když někdo spadne, tak mu pomozte vstát, když to neuděláte, jste pěkný hovada.“

Člověk na rozcestí světla a temnoty (PAF Olomouc 2022)

Aneta Kohoutová, Šimon Macek 07.12.2022

Ty čtyři dny pod střechou Konviktu ve mně vyvolaly hluboký pocit mentální závratě. Stav, ve kterém se podpisu na smlouvě s ďáblem rovná náš tichý souhlas se stavem věcí současných.

Pod tíhou strun (Michael Gira & Kristof Hahn)

Jiří Procházka 07.12.2022

Swans mají rozpracovaný nový materiál, který začátkem roku vyšel ve strohých demoverzích na fundraisingovém albu Is There Really a Mind? Co z něj Gira zahrál?

Sohnovo krasosmutnění na domácím ledě

Jiří Přivřel 05.12.2022

Bouřlivě přijatý návrat ztraceného Syna.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace