Prchlivé, trvalé okamžiky (Lunchmeat Festival 2024)

Lunchmeat coby mezinárodní přehlídka aktuální elektronické hudby a digitálního umění sice probíhá od pondělí na různých místech Prahy s nemalou mírou intenzivního prožívání jednotlivých eventů, jak dokazují i naše reporty z vystoupení dvojic Katarina Gryvul & Alex Guevara a Louis-Philippe Demers & Bill Vorn, mnozí se ale těší až na pravidelnou noční směnu, tedy směny ve Veletržním paláci. Jak to včera začalo?

Kristi: Přebíhám rozkopanou silnici k Veletržnímu paláci, který se na další čtyři večery, a brzká rána, stane mnohým druhým domovem. Mám skluz, abych stihla křest českého překladu a živou přednášku australské autorky knihy Raving McKenzie Wark, které jsou součástí volně přístupného doprovodného programu festivalu. Pár metrů od dveří do Národní galerie chytám kus konverzace procházejících dívek. Jedna se ptá druhé, co je vlastně Lunchmeat. „Elektronika do rána a hodně světel.“ „Takže v podstatě definice raveu?” „Já ani nevím, co rave je, jak je to slovo nadužívaný.“

Před zahájením hudebního programu si s knihou sedám do přilehlé kavárny Kolektor a rozhovor mi zazní v uších, když první stránka popisuje problematiku definice slova rave a jeho nadužívání. Wark zároveň poukazuje na prapůvod techna a velké části elektronické taneční hudby, které dle jejího výzkumu vychází ze systematického útlaku kultury afroamerických komunit.

Dominik: Z prosklených stěn Veletržáku prosvítají nápisy See You Dancinʼ na hloučky lidí, co si dávají pauzu cigáro. Na venkovní ministage je už pozdě, ale to se zítra změní. Zato uvnitř proudí davy, impozantní funkcionalistická budova skrývá menší klubovou stage a podzemní koncertní halu. Z ní uniká hypnotický set Evy Porating, jemné zvukové koláže doplňuje několik bílých paprsků, které osvětlují vyklidněné publikum rozeseté na betonových schodech. Tančit se bude později. Podzemí nepůsobí vůbec stísněně, spíš naopak.

Ambientní set střídá lajvko dvojice Aasthma, veteránů severské elektronické hudby s překvapivě velmi britským zvukem. Hutná basa, melancholické melodie střídá temná atmosféra a úderné beaty, Peder Mannerfeldt a Pär Grindvik pod kápěmi precizně otáčí rytmy a balancují na hraně tanečního a atmosférického setu. Nečekaný favorit večera. Představení Francouzky Oklou dobývá narvaný sál, jiný šálek čaje, hyperpop, zvonkohry a magický sound design, kterému nechybí hra s gradací a kvanta autotuneu. „You gotta help me with this song,“ pobízí publikum ke zpěvu, to se přidává. Snové objetí doplňují klipy promítané na stěně, malují postavičky po zamlženém okně nebo blikající abstrakce s nabývajícím hudebním tempem.

Kristi: Otázkou večera, která zaznívala ze všech stran, byla výslovnost jejího jména. Bylo úsměvné sledovat, jak se mnozí chytají za hlavy, že poslední týdny říkali svým blízkým, že se nejvíc těší na Oklou, místo Oukej lů. Její koncert představoval všechno, co má hudba představovat. Prostupující emoce pohlcující všechno mimo přítomný okamžik. Vybavila se mi slova McKenzie Wark o sdíleném prostoru a okamžiku. Rave je svoboda. Prchlivá a momentální. Lunchmeat je taky svoboda. Prchlivá okamžikem, trvalá vzpomínkou.