Přežít v Rusku: Válka není, všude mír

Důvody, proč cestovat zrovna do Ruska, se asi nedají zgeneralizovat. Dobrodruzi míří (Transsibiřskou magistrálou) na Sibiř nebo na Ural, studenti umění do Petrohradu, znám spoustu lidí, kterí jezdí pracovně do Moskvy. Ale jinak? Krajina, lidé, procvičit si azbuku, kulturní dědictví? Spíš příležitost, levné letenky a to, že někdo výhodně zajistí víza. Anebo vám to z Číny do Itálie jinudy neletí.

Když jsem byla malá, spoustu času jsem trávila u dědy a babičky. Babička sbírala pohlednice - měla spoustu vánočních, velikonočních a narozeninových přání, ale kupodivu taky stovky pozdravů z různých koutů světa. Tedy, především z těch východních koutů. U nás v rodině se traduje, že jsem poznala každé město, ještě než jsem se naučila číst. Jelikož fotografickou pamětí netrpím, zpětně vzato jsem asi jednoduše podváděla a číst jsem už uměla. Matně si hru na Rorschacha pamatuju, ale pohlednice si samozřejmě nevybavím. Jediné, co mi utkvělo, je, že jsem říkala "Moksva". A že Moksvu jsem vždycky poznala.

1. letenka a víza
   Letenka do Moksvy stála 2 009 Kč (zpáteční v promo akci u polských linek LOT Airlines) a její jediný problém byl, že byla z Varšavy. Na lince Praha - Varšava nicméně operuje společnost Polski Bus, která startuje motory už za 15 PLN, tedy cca 90 Kč. Zkušenostem s lživou reklamou tohoto typu navzdory, jízdenku lze ve správný čas, tedy zhruba týden po otevření termínů, opravdu koupit takhle levně. Nevýhodou je skutečnost, že autobus jezdí pouze dvakrát denně a cesta trvá dvanáct hodin; výhodou pak to, že v buse jsou zásuvky a na území Polska wi-fi. Jela jsem takhle už několikrát (jelikož LOT mívá tyhle akce směrem na východ časté) a dá se to přežít. I když lepší je vystupovat ve Vratislavi (šest hodin a výrazně příjemnější letiště).

Při zřizování víz, pokud nemáte "kamaráda, co má kamaráda", se musíte připravit na to, že zadotujete ruskou mafii, která obchoduje se zvacím dopisem, který nutně potřebujete. V žádném ubytovacím zařízení, pokud jedete soukromě/individuálně, vám ho nevystaví, stejně jako se k tomu nebudou mít "civilisti", tj. kamarádi kamarádů kamarádů, jelikož vystavit takovýto dopis znamená, že de iure zodpovídají někde na imigračním za to, co budete v Rusku tropit. A s tím pochopitelně nikdo nechce mít nic společného. Pokud nicméně takovýto dopis seženete, na ruské ambasádě už jsou víza tzv. za hubičku v hodnotě cca tisícovky, max. patnácti set. Dopis, často zároveň s vízem, vám ale poskytne (za dvě hubičky) zmíněný překupník. Většina těchto společností sídlí blízko ambasády a vyřízení tak trvá jen pár dní, samotný akt vyplňování dokumentů asi pět minut, převzetí pak pět vteřin.

Morálně tuhle úplatkovou politiku neuznávám, ale v praxi jsem to překousla: letím do Ruska, co jsem si myslela? Poplatky za zvací dopis jsou jenom odlehčenou verzí toho, co se děje na ukrajinských a běloruských a lotyšských a estonských hranicích, a aspoň nemusím smlouvat s nějakým idiotem se samopalem. Nutno dodat, že jsem na hranicích (resp. letišti) ani jinde neměla žádný problém. I když po pěti dnech pobytu vás budou mít tendenci registrovat za 200 rublů na dalším úřadě. Ale dá se to ukecat nebo najít hostel, kde si data příjezdu nevšimnou.

1. prakticky
   Rubl je zhruba šedesátník, přesněji 1 RUB = 0.61 CZK, což znamená, že na ceny v obchodech můžete nahlížet optikou dcery pana továrníka a bude vám dobře. Oříšek jsou nicméně diametrální rozdíly v cenách naprosto stejných potravin v různých typech obchodů (a liší se dokonce i v rámci jedné sítě samoobsluh). V praxi to znamená, že někde stojí mlíko třeba dvacku a hned vedle stojí to stejné mlíko šedesát. Něco nakoupíte neskutečně levně (vodku, cigarety, chalvu, cokoliv ze slunečnice), na jiné štítky jsem čuměla jako fík (kilo nektarinek za 600 nebo 800 rublů). Nekoupila jsem si např. ani jednu nektarinku.

Jestli jsou v nadmořských výškách České republiky považovány hovory o počasí za zbytečné, v Rusku se vyplatí předpověď sledovat. Zpětně vzato je nesmysl jezdit do Ruska v zimě, protože venku je standardně minus deset (zažila jsem i "normálních" minus sedmnáct) a všude jinde přetopeno. Naštěstí jsem měla dost rozumu a vzdala se původního plánu jet do Salechardu (jediné město za polárním kruhem) a vylézt na uralskou dvoutisícovku Narodnaja, přesto mě na severu totálně pokosila viróza, kterou jsem se neúspěšně pokusila zastavit předávkováním paracetamolem (koupila jsem si poprvé v životě horký Coldrex a příbalový leták byl v azbuce, takže jsem nejen nevěděla, co piju, ale ani to, že to má nějaká omezení - a pokud k tomu připočtete, že jsem přes deset let nevzala vůbec žádný prášek, vlastně se divím, že žiju).

Moje znalosti ruštiny se omezují na ve-l-mi po-ma-leé čtení azbuky, bývalou sovětskou hymnu, Kaťušu, Vysockého básně a pár frází, které jsem pochytila v asi ročním kurzu na střední. Problém je, že jakmile vznesete jednoduchý požadavek v ruštině, načež se spustí lavina požadující upřesnění, kterému nerozumíte, přidáte "Prastitě pažalsta, ja něgavarju pa rusky", odvětí vám DA! VY CHARAŠO GAVARITĚ PA RUSKY! a melou (rusky) dál. Ale ono se to dá. Nicméně na rovinu říkám, že bez schopnosti přečíst nápisy na ulici, na mapě a vůbec na veřejnosti bych byla ztracená od první vteřiny. Angličtiny se u Rusů nedočkáte. Not a single fucking word. Nikto, ničevo.

Dost zajímavou zkušeností pro mě bylo, že jsem v Rusku narazila na nejlevnější, nejčistější a nejpříjemnější hostely. A to jsem jich vystřídala celkem šest. Možná nejlepší guesthouse, kde jsem kdy bydlela, byl Fabrika Hostel & Gallery v moskevské umělecké moderní "ostrovní" čtvrti Red October. Styl Andy Warhol, bylo to super a dost levné (noc za 500 rublů), navíc asi jediné místo v Moskvě, kde jsem se necítila blbě, nesvá. V areálu je několik hospod - pravda, některých dost divných (i když ne ten typ, kam vás nepustí, pokud nemáte dost krátkou sukni a dost vysoké podpatky), obchodů, galerií, klubů (mj. vyhlášený Gipsy nebo Rolling Stone) a probíhá tam kontinuálně několik eventů, např. Digital October. A je to bývalá továrna na čokoládu, profit! Druhá věc, které se blbě věřilo, byla politika otevíracích hodin. V Moskvě je většina kaváren - nemálo velkých sítí typu Starbucks včetně Starbucks a Kosti - otevřena NONSTOP. Nonstop jsou taky potraviny, obuv, salony krásy. Když jdete ve tři v noci ulicí, nepoznáte, že jsou tři v noci. A nemluvím jen o centru, které je v Moskvě ostatně těžké určit (zřejmě Kreml, který je ale naopak dost klidný). Jen pro pořádek, v Moskvě žije asi 11 milionů lidí. Je to vidět.

(intermezzo)
Na bločku 29 jsem učinila krátký ruský zápisek, kde jsem měla jeden, podle mě trefný, poznatek. V Rusku strašně frčej banky. Kafe a banky. Kdybyste na ulici neměli tři kilometry najít nic jiného, bude tam pět kaváren, dvacet bankomatů a deset poboček bank. Když jsem přiletěla na Šeremetjevo, potřebovala jsem si vybrat nějakou hotovost (jelikož jsem netušila, že v Rusku zaplatíte VŠUDE kartou, a vyměnit v Praze výhodně rubly je skoro nemožné). V příletové hale mě pozdě v noci přivítala hromada fízlů a na každého fízla připadly asi tři bankomaty. Rozhodla jsem se pro Gazprom a zkusila dvakrát, neúspěšně, vybrat deset tisíc rublů. Po dvou dnech jsem z výpisu účtu zjistila, že se peníze stejně strhly. Prý "se to stává". Vyreklamovala jsem to u své banky a ještě než jsem stihla naskenovat formulář, poslali mi prachy zpátky. Je fakt, že se mi žádné rubly už nikde vybírat nechtělo, ale na druhou stranu mě děsilo, že mi z podezření na nedovolené transakce stopnou kartu (což se mi už stalo a když jsem na servisní linku volala s tím, že nevidím důvod, proč mi stopli kartu, když je můj disponobilní zůstatek osm set, dostalo se mi jen suchého: standardní procedura). Nenávidím zodpovědnost za peníze. Nenávidím peníze.

Ontopic, pobyt v Rusku mě stál asi deset tisíc včetně ubytování plus letenka (dva tisíce) plus vízum (cca dva tisíce). Po kavárnách jsem vypila opravdu hodně kofe, ale zase nenakupuju suvenýry a celkově moc neutrácím, vlastně jen za jídlo. Byla jsem tam asi deset dní. Mám dojem, že je to paradoxně nejlepší cestovně-finanční bilance za letošní rok.

1. Moskva
   Moskva je neuvěřitelná. Mnohem větší než ty největší představy, a taky mnohem ošklivější, než byste doufali. Rusko je federativní prezidentskou republikou, ve skutečnosti tady vládne podivný hybrid nejhloupějšího komunismu a nejotravnějšího kapitalismu, byrokracie a neustálého fízlování (které se ale kupodivu dá přežít). Architektura (aka baráky) je plná srpů a kladiv, jako by se žádný svaz nikdy nerozpadl, a pravoslavných kostelů, kaplí a svatostánků, nevkusně obsypaných zlatem a drahým kamením. Zvlášť v konfrontaci s šedivým hnusným smradlavým chudým zapomenutým předměstím působí tyhle stavby jako a) výsměch, b) výkresy dětí ze základky, téma: můj hrad. Typické památky (Kreml, Bolšoj těatr, socha Petra Velikého, Rudé náměstí, Chrám Vasila Blaženého, Arbat, Novoděvičskij klášter a hřbitov... Lenin) jsou, ehm, typické. Na smrťáka jsem se podívat nebyla. Ale na Rudém náměstí je parádní kluziště.

Lidi se tady dělí na burany (téměr všichni chlapi od šesti do šedesáti let), modelky (slečny a báby dvacet až cca čtyřicet, podpatky, botox, mobil) a bábušky, další bezezbytku naplněný stereotyp. Walter Lippmann by měl radost, jak mu to v Moskvě funguje. Na jednom místě tady objevíte muzeum vyřazených socialistických památníků, ale stejně nepoznáte, že už jste za plotem. Maršál Žukov národním hrdinou, Vladimir Iljič hned za ním. A samozřejmě tatíček Stalin. Jsem si jistá, že byl rok 2012, protože kavárny byly nonstop a za rooibos latté jsem platila kreditkou. A v metru mají, kromě výjevů AK-47 a dalších partyzánských propriet, wi-fi zadara. V metru! Wi-fi zadara!! Už se tam nikdy nechci vrátit, ale rozhodně to za to stálo. Ze všech cest možná nejvíc. Kolik zemí balzamuje své válečné zločince, none?

1. Sankt Petěrburg
   Petrohrad je jiné kofe. Socialistický duch tady skoro nedostává prostor, všechno je podřízeno kráse umění. Kráse umění, fakt jsem to řekla? Fakt. Městem sice vede monstrózní Něvský prospekt, ale má spíš parametry Broadwaye nebo Champs-Élysées, je lemován památkami a mosty a nakonec i na tu Auroru se dá koukat. Všude jsou muzea a galerie a sochy Dostojevského a Gogola a na ulicích jsou mapky a na těch mapkách nápisy "you are here". A Ermitáž. A prodavači v knihkupectvích umí anglicky. Ale taky bývá minus dvanáct a nikdo se tomu nediví, což mě rozčiluje.

Myslím, že v petrohradských galeriích (mimo Ermitáž, což je záležitost odhadem na týden) by se dalo strávit možná i několik měsíců. Nejhezčí jsou ty, které jsou umístěné přímo v domech, kde bydlela nějaká slavná osobnost (a zdá se, že každý Rus bydlel v několika životních etapách v Petrohradu, takže matematicky by se zhruba z 1/3 petrohradských domů daly udělat muzea). Strašně mě bavil dům Nabokova. Nevěděla jsem, že měl tak krásnou ženu a že chytal motýly! Z tohoto důvodu bych se do Petrohradu někdy vrátila. Ale ne přes Moskvu. A asi ani přes Archandělsk (minus sedmnáct a to prý bylo "teplo").

(inzermezzo)
Vlaky do Archandělsku jezdí z nádraží Jaroslavskij vokzal asi dvakrát, třikrát denně. Jízdenky se dají koupit za nemírnou přirážku agentur z tepla domova (není výhodné tam nakupovat, ale je superpříjemné zjišťovat časy spojů, např. www.trainsrussia.com), ale přišli byste o hodně, kdybyste si nevyhradili hodinku na čekání u přepážky a rozhovor se soudružkou za ní. Můžete si vybrat ze tří tříd, luxusní a drahá první, klasické kupé druhá a třetí, tzv. plackartnyj, "dobytčák". Asi nejlepší dobytčák, jaký jsem ve vlaku zažila, i přes drobnou potyčku na toaletě (uuuh, řekla jsem toaletě? myslela jsem hazjlu) a faktu, že jsem na povlečení čekala asi dvacet minut. A bacha: ta cesta byla POHODLNÁ. Rozhodla jsem se, že jednou, až si to budu moct časově dovolit, vyrazím transsibem do Vladivostoku.

1. aftermath
   Když jsem přemýšlela, jestli vůbec bylo něco, co mě na Moskvě bavilo, vzpomněla jsem si na blešák v Izmajlovském. Říká se mu taky Vernisáž nebo Malý Kreml. Když se dostanete přes všechny matrjošky, religiózní nesmysly a cetky, čeká vás pár koberců a obrazů a ikonoklastických plakátů a bordelu, a když vydržíte a půjdete jestě dál do zdánlivě slepých uliček, začnou se objevovat helmy, uniformy, nože a zbraně. Strašně bych si nějakou koupila, jenže všude v Moskvě musíte projít elektronickou brankou a ošahávají vás vojáci, a kdyby můj nový Kalašnikovův automat vzor 1947 našli, určitě by mi ho sebrali. A taky vlastně nevím, co bych s ním dělala. Válka přece není, všude mír.