Články / Reporty

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana | Články / Reporty | 31.08.2021

Rok dva anno covidi a festival Respect to opět ustál. Samozřejmě, že pandemická současnost, která má stále k normálu daleko, poznamenala i letošní ročník. Termín se podobně jako loni přesunul z června na konec prázdnin a nad „neznámými slastmi“, kterými pořadatelé z agentury Rachot obvykle překvapují i ty nejvěrnější návštěvníky, letos výrazně převážili umělci osvědčení a známí z předchozích ročníků. Ale protože i mezi nimi se vybíralo pečlivě a Lo Còr de la Plana i Besh o droM patří k tomu nejlepšímu, co festival za svou čtyřiadvacetiletou historii nabídl, nemohli zklamat ani napotřetí. Tím spíš to platí o Susheele Raman, která předvedla zcela odlišný program než při minulých návštěvách. Nic nezůstalo ošizeno a hudební vjemy byly jako obvykle hluboké a svou povahou velmi různorodé. Silné spirituální zážitky obstarali Susheela Raman, Revolutionary Birds nebo Justin Adams s Mauro Durantem, fyzickou připravenost diváků prověřili Lo Còr de la Plana nebo Besh o droM a neodolatelným humorem obohatily přehlídku oba projekty Františka Skály. Na své si přišly duše, tělo i bránice. A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se ani zdaleka nenaplnily, Respect 2021 byl opět tím kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

MAGIE A MYSTIKA

Osobitý a činorodý výtvarník František Skála letos zavelel k ostrému šturmu i na hudebním poli a vydal hned dvě desky se dvěma různými sestavami. Obě představil na Respectu na úvod každého dne a oběma diváky hravě očaroval a dohnal k slzám. Slzám smíchu, pochopitelně, ačkoli tklivé hřbitovní balady také nechyběly. Písně, které představil s nefalšovanou dechovou hudbou Provodovjané za zády, Skála odmítá označovat za parodii. Podle mého názoru v nich parodické prvky sice jsou, ale mísí se s upřímnou úctou k vysmívanému žánru v tak homogenním celku, že jedno od druhého nelze oddělit. A deseti nebo kolikaminutová Husserlova přednáška, kterou set začínal i končil, jednoznačně už nyní patří do dějin české dechovky.

Vystoupení tria Les Triaboliques bylo žánrovému nastavení festivalu bližší a také serióznější, ačkoli i Justin Adams, Lu Edmonds a Ben Mandelson působili uvolněně až rozverně, povídavě, ale neukecaně a svůj první společný koncert po sedmnácti měsících si evidentně užívali. Svou bezprostředností tak bohatě převážili skutečnost, že jejich nadstylovou směs blues, folku, africké, asijské i latinské hudby už z tuzemských pódií dobře známe a páteř setu stále tvoří materiál z dosud jediného alba v mnoha dalších projektech vytížených hudebníků. Justin Adams, známý především jako dvorní kytarista Roberta Planta a propagátor pouštního blues, měl ale, podobně jako František Skála, připravené na neděli ještě jedno želízko v ohni.

Vzpomínky na oba koncerty marseilleských polyfonistů Lo Còr de la Plana, které se v rámci Respectu uskutečnily v letech 2008 a 2015, patří k mým nejintenzivnějším. Letos se kvintet, kterému k rozpoutání euforické bouře stačí jen brilantní vícehlasy v okcitánštině za doprovodu tamburín, dostavil ochuzený o jednoho z členů, kterému zranění nedovolilo přicestovat, a snad proto tentokrát dostaly více prostoru rafinované hrátky s hlasy na úkor rytmických ataků, to ale celkový dojem nijak neoslabilo. Před šesti lety jsem psal něco v tom smyslu, že bych s nimi klidně táhnul na Bastilu, kdyby mě k tomu vybídli. Letos bych asi hlavy aristokratů nechal na pokoji, ale i tak Lo Còr de la Plana dostáli své pověsti.

fotogalerie z festivalu najdete tady a tu

Také Susheela Raman už má v historii festivalu dva zářezy, přičemž ten poslední, shodou okolností také z roku 2015 (to byl hodně silný ročník), postavený na energickém albu Queen Between, hodně doplatil na zkrácení setu v důsledku časového skluzu. Nyní si ale všechno vynahradila a navíc potvrdila status umělkyně, která se neustále posouvá a proměňuje. Do Prahy přivezla zbrusu nový repertoár postavený na verších básníka, malíře a mystika Williama Blakea (jeho vazby na Česko neopomněla připomenout), který zatím čeká na svou studiovou podobu. Soudě podle rozsáhlých, skoro artrockově členitých a nesmírně emocionálních skladeb, kterými na setmělém Rohanském ostrově vytvořila vpravdě magickou atmosféru, je nač se těšit. Poklonu je třeba vyseknout nejen Susheele Raman a její kapele v čele se zpěvaččiným manželem Samem Millsem, ale také odvaze pořadatelů, kteří jako finální číslo dne, obvykle vyhrazené nějaké africké tancovačce, zvolili takhle náročné a pozornost vyžadující vystoupení.

S ATOMOVÝM POHONEM

František Skála podruhé, jinak a civilněji, ale stejně dobře, ne-li ještě lépe. Uskupení Třaskavá směs, v níž nechyběli třeba Petr Nikl nebo Miroslav Černý (pamatujeme si je z loňského, pro účely festivalu sestaveného sdružení), přineslo méně stylizace a více hravosti a žánrové neposednosti. Hledat v repertoáru z čerstvého alba Debut hranici mezi nadsázkou a „vážností“ je ještě těžší než u Provodovjanů a vlastně stejně nesmyslné. Druhá Skálova porce humoru, nečekaných hudebních citací (Anybody Seen My Baby?), ale i přesvědčivých instrumentálních výkonů, dokonale kompatibilních s Niklovým hračkářstvím, spolehlivě zafungovala a probrala areál k životu hned na začátku.

Tradiční důraz pořadatelů na pozoruhodné čerstvé objevy z bezbřehého světa world music letos poněkud zeslábl ve prospěch jistot, neplatilo to ale stoprocentně. Při setu tria Revolutionary Birds, v němž se setkali hudebníci z Tuniska, Francie a Libanonu, publikum opět maximálně zpozornělo a takřka bez dechu sledovalo nepravděpodobné, ale neuvěřitelně niterně sladěné spojení spirituálně vypjatého súfijského zpěvu Mounira Troudiho a bretaňských dud Erwana Keravece za doprovodu perkusí Wassima Halala. Pokud se při této fascinující meditaci dalo vůbec na něco myslet, pak jedině na to, že podobná hudba vyžaduje vedle nezbytného technického mistrovství především hluboké duchovní vcítění, jehož míra je za hranicemi mé bezbožné fantazie.

Sobotní muzicírování Les Triaboliques bylo fajn, ale podstatně víc mě Justin Adams uhranul v duu s italským houslistou, zpěvákem a hráčem na rámový buben Maurem Durantem. Znovu šlo o spojení, které si lze těžko představit, dokud ho člověk neuslyší. Adamsovo ukotvení v rocku a blues je velmi tvárné a otevřené, takže napojení na tradiční italské styly v čele s tarantelou probíhá naprosto přirozeně. Hudba to byla stejně vášnivá jako sladce omamná, dramatická i něžná, taneční i rozjímavá. Čistá krása. A pokud by dalším krokem bylo pozvání Duranteho domovské kapely Canzoniere Grecanico Salentino třeba na příští rok, nebylo by co víc si přát.

Těm, kdo při sobotním zakončení postrádali divočejší vibrace, splatila dluh i s úroky maďarská kapela Besh o droM, další z opakovaných účastníků festivalu. Pokud mám na jejich posledních deskách trochu problém s příklonem k rockovějšímu a tím pádem „obyčejnějšímu“ zvuku, naživo takové výhrady absolutně postrádají smysl. Ničím nebržděná vichřice spletená z romských, balkánských, blízkovýchodních nebo středomořských vlivů, navíc doplněná o prvky rock'n'rollu, swingu nebo latiny dokáže strhávat klobouky z hlavy a zauzlovat všechny končetiny. Kapelník, perkusista a zpěvák Ádám Pettik jel snad na atomový pohon, a pokud mě nespolehlivá paměť neklame, kapela řádila s ještě větší energií než při obou předešlých festivalových návštěvách. A že to pokaždé byla jízda. Nakonec se tančilo i ve stáncích s občerstvením a pocit dokonalého a vyváženého uspokojení tak nechyběl ani tentokrát. A pořád doznívá.

Info

Respect Festival
28.-29. 8. 2021 Rohanský ostrov, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Atlas ptáků)

Veronika Havlová, Viktor Palák 29.08.2021

Před třemi lety dostal Olmo Omerzu ve Varech za svůj film Všechno bude cenu za režii, teď se vrátil do hlavní soutěže s příběhem patriarchy...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace