Bára Jurašková | Články / Recenze | 02.08.2019
Poslední dobou se kulturním prostorem prolíná téma konce, často podávané s nadhledem, který připomíná poslední smích toho, kdo už nemá co ztratit. Tahle hysterie má co dočinění s čím dál citelnější klimatickou krizí. Lidé se dostávají do stavu zvaného solastalgia: „Je to bolest, kterou prožíváme, když jsme svědky bezprostředního útoku na místo, kde žijeme a ke kterému máme citový vztah,“ vysvětluje autor termínu G. Albrecht.
Hudba Rafaela Antona Irisarriho byla už dříve společensky angažovaná – nahrávka Shameless Years příznačně nahraná v Mexiku je spojována s Trumpem a mexickými přistěhovalci, novější Colourful Midnight se už obrací k prostředí, ve kterém žijeme, a k enviromentálním tématům. Deska Solastalgia působí o mnoho konkrétněji, je osobní výpovědí člověka, na kterého nejen dopadá všudypřítomný pocit bezmoci, ale který se neustále setkává se změnami klimatu. Ať už jde o dětství ovlivněné ničivými povodněmi v Portoriku nebo život uprostřed lesů ve státu New York, sužovaných extrémními mrazy. Zásadní vliv na vznik alba měla nicméně návštěva islandského ledovce Snæfellsjökul, který mizí před očima. Odtud pochází jak cover, tak terénní nahrávky.
„Vážně mě to začalo tížit. Je to největší výzva naší civilizaci, a když se jí neujmeme, tak si vůbec neumím představit, co se bude dít,“ popisuje Irisarri pro časopis Vice a dodává, že tvorba hudby je pro něj terapií. Jeho nejnovější album není lehké na poslech, dlouhé intenzivní pasáže plné hutných dronů ve skladbách Coastal Trapped Disturbance a Visible Through The Shroud na nás doléhají doslova, jako by padalo nebe. Snad to není jen hudbou, ale i pocitem viny, který vyvolává. Na nahrávce nacházíme i optimističtější pasáže, občas se ze záplavy dronů a deformovaných kytar, field recordings i lidských hlasů vynoří harmonický příliv oceánu. Po tlaku prvních skladeb se materiál postupně zjemňuje, až je možné při smířlivé Kiss All The Pretty Skies Goodbye zaznamenat takřka melodickou kytarovou linku. Každý záchvěv naděje se ovšem v závěrečné Black Pitch rozplývá v chaosu šumu a disonantních tónů.
report z vystoupení na festivalu Spectaculare zde
Zdánlivě jednotvárné drony rezonují mezi temnými polohami a částmi, kde lze rozeznat zvuky harmonické islandské krajiny i hlasy Irirsarriho a jeho přítele, přenášející nás zpátky do reality. A my se nemůžeme zbavit tíživého strachu o vlastní budoucnost.
Rafael Anton Irisarri – Solastalgia (Room40, 2019)
bandcamp interpreta
Jiří V. Matýsek 23.07.2022
Knihu zpopularizoval film s Davidem Bowiem v hlavní roli natolik, až se jeho ikonická tvář dostala i na titul českého vydání. Těžko říct, jestli důvodně.
Jiří Procházka 29.06.2022
Obecně jde spíše o mladistvou hudbu, která vlévá do žil trochu toho puberťáckýho vzdoru a mírného optimismu. Guilty pleasure do dnešní zjitřené doby.
Jiří Přivřel 19.06.2022
Jiný Nick Cave. Ale přeci nechceme, aby pořád trpěl...
Maria Pyatkina 15.06.2022
Z archivu magazínu Full Moon odemykáme recenzi posledního alba belgické skupiny Balthazar u příležitosti jejího vystoupení na pražském festivalu Metronome.
prof. Neutrino 11.06.2022
Po vydání mnoha provokativních bestsellerů jako Třetí Šimpanz nebo Svět, který skončil včera si ve své poslední knize vytknul za cíl srovnat nesrovnatelné. Vytvořil odvážnou tezi...
Veronika Jastrzembská 07.06.2022
Na nové desce The Dream navazují rozmanitostí a rozervaností napříč hudebními žánry, ovšem v jemnější a přístupnější formě.
Paulína Janičíková 21.05.2022
Naplnenie, ktoré prichádza po uvedomení si vlastnej osobnostnej esencie, je stelesnené v záverečnej skladbe a sprievodnom klipe Gentle...
Veronika Tichá 15.05.2022
Přestože jsou texty poměrně negativní, nevyzařuje z nich beznaděj, ale všechny emoce se dostávají ven a nebojí se být divoké, průbojné a drsné.
Michal Pařízek 08.05.2022
Theon Cross je členem Sons of Kemet nebo Seed Ensemble, v posledních letech shodně nominovaných na Mercury Prize, spolupracuje s Nubyí Garcia, Mosesem Boydem nebo rapperem Kanem.
Michal Pařízek 26.04.2022
Dionysus působí zcela jinak, aniž by Lisa Gerrard a Brendan Perry, jehož podivuhodné zájmy a potěšení jsou za nahrávkou cítit zejména, ztratili cokoli ze svého umu, stylu nebo elegance.