Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 14.10.2021
Hradecký Jazz Goes to Town byl vloni jedním z mála privilegovaných festivalů, který se stihl konat prakticky bez omezení a velkých změn v programu. Do svého sedmadvacátého ročníku tak mohl vstoupit s čistým štítem, bez stínu nějakého polo-ročníku v zádech, a dramaturg Michal Wroblewski mohl nerušeně pokračovat ve své festivalové vizi.
Nicméně počasí nepřálo a začátek byl poznamenán změnou místa konání. Místo open-air koncertu ve specifickém prostředí Cejpova paláce se úvodní koncert přesunul do miniaturního sklepního klubu Čp. 4. A věci to, myslím, prospělo. Prostor, který není větší než leckterý obývací pokoj, totiž vytvořil výjimečné sepětí s publikem a byl námětem i drobných žertíků, kterými bubeník formace Tryptych Dušan Černák popisoval „nacpaný klub, lidi sedící na všech židlích i na zemi“ budoucím posluchačům záznamu koncertu pro Český rozhlas. Ano, atmosféra byla skutečně srdečná.
První, ale maličké pódium obsadili Endemit. Trio kytara-basa-bicí vzala jazzové základy a hodně zhurta je transformovala do hrubého tvaru, který útočil až garážovou energií. Nesourodé pasáže, kdy si každý nástroj kontrapunkticky „jel to svoje“ střídaly až progresivně rockové výlety, čeřené rytmickou náročností i funkčními hypnotickými a notně hutnými pasážemi. Zmínění Tryptych vycházeli z podobných zdrojů. I u nich ono slůvko prog skáče na mysl až často, i tady se fúzuje kdeco s kdečím. Podstatnou změnou oproti první trojici je dominantní syntezátor a také černý humor, který se odráží v názvech skladeb i groteskní hudbě. Proklatě dobré a nesmírně intenzivní.
Středeční program se přesunul do již tradičního Studia Beseda a přinesl dvojí pohled na tradici amerického jazzu. Devítičlenné těleso PIO (Pražský improvizační orchestr) si speciálně pro hradeckou přehlídku připravilo program postavený na tvorbě jazzové legendy Charlese Minguse. Swingující jazzové nájezdy prudce střídaly freejazzové štěky, arytmie bicích i elektronický skřípot. Celek náročný, v mnoha ohledech působivý – ale bohužel až natolik soustředěný, že působil jako emocionální suchopár, kterému scházela nějaká vnitřní komunikace ansámblu. Když technická náročnost převáží nad hudební radostí – a nemůžu se ubránit dojmu, že po skončení se na tvářích muzikantů rozhostila úleva –, není to možná úplně dobře.
V tomto ohledu bylo Super Trio klávesisty Briana Charetteho, saxonisty Ondřeje Štveráčka a bubeníka Dana Šoltise ukázkou toho, jak může vypadat radost ze společného hraní. Dynamický jazz střídal šlapající, místy téměř funkové groovy, swingující rytmiku, jazzrockové výlety i rozpadající se rytmicky i melodicky uvolněné pasáže. A fantasticky to držela pohromadě právě chemie mezi muzikanty, kteří si mohou navzájem nachystat i nějaký ten naschvál. Nesporným tahounem byl vždy usměvavý bubeník, ze kterého čišela hravost a experimentální zkoušení nových postupů přímo v proudu hudby.
První dva dny Jazz Goes to Town se nesly ve znamení tvůrčího uchopení jazzových tradic a mísení všemožných vlivů. Ve všech případech úspěšně, tu hravěji, tu zase s kamennou tváří. I tak se k tomu dá přistupovat.
Jazz Goes to Town
12.-16. 10. 2021 Hradec Králové
foto © Helena Herzánová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.