Progrese a tradice (Jazz Goes to Town 2021)

Hradecký Jazz Goes to Town byl vloni jedním z mála privilegovaných festivalů, který se stihl konat prakticky bez omezení a velkých změn v programu. Do svého sedmadvacátého ročníku tak mohl vstoupit s čistým štítem, bez stínu nějakého polo-ročníku v zádech, a dramaturg Michal Wroblewski mohl nerušeně pokračovat ve své festivalové vizi.

Nicméně počasí nepřálo a začátek byl poznamenán změnou místa konání. Místo open-air koncertu ve specifickém prostředí Cejpova paláce se úvodní koncert přesunul do miniaturního sklepního klubu Čp. 4. A věci to, myslím, prospělo. Prostor, který není větší než leckterý obývací pokoj, totiž vytvořil výjimečné sepětí s publikem a byl námětem i drobných žertíků, kterými bubeník formace Tryptych Dušan Černák popisoval „nacpaný klub, lidi sedící na všech židlích i na zemi“ budoucím posluchačům záznamu koncertu pro Český rozhlas. Ano, atmosféra byla skutečně srdečná.

První, ale maličké pódium obsadili Endemit. Trio kytara-basa-bicí vzala jazzové základy a hodně zhurta je transformovala do hrubého tvaru, který útočil až garážovou energií. Nesourodé pasáže, kdy si každý nástroj kontrapunkticky „jel to svoje“ střídaly až progresivně rockové výlety, čeřené rytmickou náročností i funkčními hypnotickými a notně hutnými pasážemi. Zmínění Tryptych vycházeli z podobných zdrojů. I u nich ono slůvko prog skáče na mysl až často, i tady se fúzuje kdeco s kdečím. Podstatnou změnou oproti první trojici je dominantní syntezátor a také černý humor, který se odráží v názvech skladeb i groteskní hudbě. Proklatě dobré a nesmírně intenzivní.

Středeční program se přesunul do již tradičního Studia Beseda a přinesl dvojí pohled na tradici amerického jazzu. Devítičlenné těleso PIO (Pražský improvizační orchestr) si speciálně pro hradeckou přehlídku připravilo program postavený na tvorbě jazzové legendy Charlese Minguse. Swingující jazzové nájezdy prudce střídaly freejazzové štěky, arytmie bicích i elektronický skřípot. Celek náročný, v mnoha ohledech působivý – ale bohužel až natolik soustředěný, že působil jako emocionální suchopár, kterému scházela nějaká vnitřní komunikace ansámblu. Když technická náročnost převáží nad hudební radostí – a nemůžu se ubránit dojmu, že po skončení se na tvářích muzikantů rozhostila úleva –, není to možná úplně dobře.

V tomto ohledu bylo Super Trio klávesisty Briana Charetteho, saxonisty Ondřeje Štveráčka a bubeníka Dana Šoltise ukázkou toho, jak může vypadat radost ze společného hraní. Dynamický jazz střídal šlapající, místy téměř funkové groovy, swingující rytmiku, jazzrockové výlety i rozpadající se rytmicky i melodicky uvolněné pasáže. A fantasticky to držela pohromadě právě chemie mezi muzikanty, kteří si mohou navzájem nachystat i nějaký ten naschvál. Nesporným tahounem byl vždy usměvavý bubeník, ze kterého čišela hravost a experimentální zkoušení nových postupů přímo v proudu hudby.

První dva dny Jazz Goes to Town se nesly ve znamení tvůrčího uchopení jazzových tradic a mísení všemožných vlivů. Ve všech případech úspěšně, tu hravěji, tu zase s kamennou tváří. I tak se k tomu dá přistupovat.