Články / Recenze

Propracovaná kytarová alchymie Swervedriver

Propracovaná kytarová alchymie Swervedriver

Shaqualyck | Články / Recenze | 25.04.2019

OHODNOŤTE DESKU

Když oxfordští Swervedriver v březnu 2015 ztvrdili svůj comeback vynikající nahrávkou I Wasn't Born to Lose You, završil jsem svou nadšenou recenzi v tištěném FM #48 vřelým doporučením pro všechny, kteří hledají nejlepší kytarovku současnosti. Co se za ty necelé čtyři roky změnilo? Velmi málo. Naštěstí. Do textů kapela o něco důrazněji otiskla smíšené pocity z aktuálního světa a kanadský label Dine Alone vyměnila za nenápadnou americkou stáj Dangerbird. Ovšem jinak se pánové drží osvědčené indierockové receptury, která těží převážně z tradic ostrovního shoegazingu, tedy z žánru, jehož základy pomáhali zkraje 90. let sami budovat. Žánru, jehož renesanci navíc před nedávnem přiživili skvělé desky několika obrozených zástupců britské kytarové školy.

Ve své době nebyli Swervedriver tak populární jako Ride či Slowdive, stejně tak se nedá říct, že by jejich hlukové stěny laskali ti samí vyznavači zvukového vizionářství, kteří byli paf z My Bloody Valentine. Ačkoliv je tisk tendenčně strkal do jednoho pytle, Swervedriver stáli tak trochu stranou a dál si jeli to svoje. Rukopis kapely se nikdy přehnaně neutápěl v rozostřeném krasosmutnění, zároveň se úzkostlivě vyhýbal líbivým britpopovým trendům, což svého času velmi nelibě nesl šéf Creation Records Alan McGee, který chtěl ze značky Swervedriver vysochat monument srovnatelný minimálně s The Beatles. Nestalo se. Tvrdohlavý tandem Adam Franklin a Jimmy Hartridge neuhnul z nastoupené cesty ani o píď. Neostýchali se dát najevo obdiv k tvorbě Sonic Youth nebo Dinosaur Jr., na rozdíl od ostatních britských kapel uznávali grunge, v Americe odjeli šňůru se Soundgarden či The Smashing Pumpkins.

Co však bylo ve své době na Ostrovech mnohými bráno jako vlastizrada, v současnosti funguje coby přirozené vodítko, jež osvětluje svébytnost hudby, kterou Swervedriver (do)dnes hrají. S lehkou mírou nadsázky lze prohlásit, že v jejich tvorbě se stále přirozeně snoubí to nejlepší z obou stran Atlantiku. Rané devadesátky model 2019. Hutná kytarová riffáž, efekty, nenucené refrény. Především ale do detailu propracovaná kytarová alchymie, která se nebojí tvrdších poloh a napříč tracklistem dokáže okouzlit podmanivými baladami (Future Ruins) i hravými melodiemi (Spiked Flower). Hřmotný nástup otvíráku Mary Winter je chytlavý a příjemně návykový, hitů na první dobrou je ale jinak na desce poskrovnu, tuhle disciplínu Swervedriver nikdy moc nepěstovali. O to markantněji pak vyniká hodinářská práce s efektním vrstvením kytarových ploch, která z jejich skladeb dělá atmosférické příběhy s pointou, co rezonuje v nekonečném oceánu psychedelických repetic. Nevěříte? Zkuste parádu Theeascending, pomyslný vrchol alba. Jeho zdolání si vaše bubínky budou nějaký ten pátek pamatovat, o nejlepší kytarovce současnosti budete mít rovněž jasno.

Info

Swervedriver – Future Ruins (Dangerbird, 2019)
fb kapely

foto © Steve Gullick

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?

Improvizační dialog (Haco, Takako Minekawa, Dustin Wong, Tarnovski)

redakce 05.09.2019

Kannazuki je tradiční japonské pojmenování pro říjen v lunárním kalendáři. Nahrávka totiž vznikla právě 1. října loňského roku.

Uprostřed božského aroma (HTRK)

redakce 04.09.2019

Melancholické písně australského dua HTRK dýchají osamělostí. Platí to i pro novou nahrávku, kterou zítra představí v Praze?

Stopující chlápek u silnice (Bruce Springsteen)

redakce 04.09.2019

Springsteenův přímočarý autorský styl zůstal neobroušen a na Western Stars se mu po letech opět dostává adekvátní formy.

Vana plná extáze (Hot Chip)

redakce 03.09.2019

A Bath Full of Ecstasy je zatím tím nejpopovějším albem Hot Chip, ostatně dva roky nazpět psali Goddard a Taylor písně pro Katy Perry.

Tady není místo pro slabost (Bolehlav)

redakce 01.09.2019

Michal Milko poslal francouzskému labelu Audiotrauma písně s dotazem, zda by si nemohl zahrát na jejich každoročním pražském festivalu. Co se stalo?