Články / Recenze

Radim Hladík - Má hra

Radim Hladík - Má hra

redakce | Články / Recenze | 14.03.2019

OHODNOŤTE DESKU

Radim Hladík – Luboš Andršt – Michal Pavlíček. Domácí kytarový triumvirát, který jen těžko najde srovnání. Dva posledně jmenovaní jsou stále aktivní, Radimu Hladíkovi už je možné jen skládat pocty. Když před dvěma lety zemřel, byla to rána. Třikrát jsem jej měl možnost vidět s restartovaným Blue Effectem a pokaždé to byl silný zážitek.

Supraphon před Vánoci vydal čtyřcédéčkový komplet, který si klade za cíl nahlédnout Hladíkovu tvorbu z různých úhlů. První CD tak patří Blue Effectu, druhé široké škále spoluprací, třetí filmové hudbě a poslední, poněkud vratce pojmenované Projekty, skrývá všechno možné. Při zběžném pohledu by tak nic zásadního nemělo chybět, tak jednoduché to ale není.

Celý více než čtyřhodinový box ukazuje to, proč je Hladík právem řazen mezi špičku mezi českými kytaristy a často se o něm mluví jako o muzikantovi, který, kdyby žil na západ od Železné opony, mohl promluvit i do světového hudebního dění. Hladíkovou elektrifikovanou hrou se vine pro něj charakteristická skromnost, ba nenápadnost. Není to exhibice a snaha ukázat své schopnosti (k čemuž přece jen občas směřují Pavlíček s Andrštem), ale sloužit skladbě, jejím proměnám vnitřním, i vnějším, dobovým.

Hladík se přirozeně pohyboval v blues-rockovém "mišíkovském" Blue Effectu. Dával řád spojení bigbítu s jazzovým orchestrem (ona titulní Má hra z projektu Nová syntéza) i partě improvizaci uvyklých jazzmanů z Jazz Q Martina Kratochvíla (Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje). Našel se i v přebujelé progrockové etapě s Leškem Semelkou za mikrofonem, i v singlovém, až v příliš do dobového popu směřovaného úletu, kdy s Efektem stál za osobností Luboše Pospíšila. Ve všech těchto inkarnacích je Hladíkova hra pevně sevřená a rozpoznatelně barevná (sytý zakulacený tón je víc než jejich nekonečný běh, byť i ten Hladík umí), a i když je nepochybným sólistou a vůdčí osobností, nestrhává pozornost jen na sebe.

O kvalitě jedenáctky skladeb otevírající disk druhý s názvem Spolupráce, který tvoří akustické spojení Hladíka s Hutkou a kongeniální tvorba vzniklá s Hammelem a Vargou v sedmdesátých letech, není třeba pochybovat. Zde nejvíce vysvítá Hladíkova variabilita. Neméně zajímavé jsou ale další méně známé hostovačky, jako ty u kapely Alice či křehké akustické pohlazení natočené společně s Dagmar Andrtovou-Voňkovou.

Nejvíc raritních kusů přináší pořadová čísla tři a čtyři. Z hudby, kterou Radim Hladík složil pro film a divadlo, zatím vyšlo jen máloco. Zároveň je to ale trochu kočkopes, který spojuje instrumentálky s doprovodnými písničkami, u nichž je obtížné hledat nějakou přidanou dramaturgickou hodnotu. Vždyť co může být různorodější než náladový doprovod k Zapomenutému světlu a píseň z filmu Poslední přesun, vzniklá ve spolupráci s Davidem Kollerem, která je prostě až příliš à la Lucie? Kromě divadla patří poslední disk spojením, na něž jinde nezbylo místo – najdeme tu ukázky z dalšího společného alba s Jaroslavem Hutkou nebo z živáku s Vladimírem Mišíkem a Janem Hrubým nebo připomínku akustických koncertů poslední inkarnace Blue Effectu. Působí to však nesourodě, jako by se pořadatelé kompilace pokoušeli dostat na disky všechno (a zároveň to podstatné vynechat, třeba určující období s Matadors).

Z toho plyne celkem jasná otázka: Čím chce vlastně komplet Má hra být. Není ani klasickým výběrem, ani shrnutím tvorby, ani sbírkou rarit. A komu je pak určen? Fanouškům? Na to je tu málo objevů a něčeho, co by znalce dostalo do kolen. Začátečníkům? Na to je tu zase moc materiálu, který by se dal s klidným svědomím odsunout. Má hra je tak spíše symbolem, vyjádřením úcty Hladíkovi. Takovým, po kterém se nesáhne příliš často, ale už jeho vlastnictví je zřejmým gestem.

Info

Radim Hladík – Má hra (Supraphon, 2018)
web vydavatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

redakce 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

redakce 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

redakce 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.

Neurvalý punk s koulí u nohy (Victims)

redakce 28.09.2019

Victims zde sice stále sázejí na ověřené postupy žánru a přímočarost, kterou koriguje agresivní d-beat materiálu, jasně vévodí, překvapuje však produkce.

Neobyčejná pokora Dirtmusic

redakce 27.09.2019

Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná... Recenze poslední desky Dirtmusic před jejich pražských koncertem.

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?