Tereza Posturová | Články / Reporty | 17.06.2013
Prošvihla jsem Five Seconds to Leave, esazlesa, Negero a The Sin of Lilith během čtrnácti dnů. Dalo by se to omluvit omletým spojením „špatné načasování“ anebo taky „život je otázkou priorit“, „sere pes“ atd., podobně špatné alibi pro zahnání špatného svědomí se najdou téměř vždy. V mém světě ale představuje rozhodně větší tragédii vědomí o koncertech, na kterých budu chybět než zpětné zjištění, že vaše informační kanály pro jednou nedostačovaly a člověk je „jen“ sám sobě blbcem. Trpěla jsem dost, stačilo by tedy stručně – teď by se konečně mohlo zadařit, vidím světlo na konci tunelu – natěšení bylo veliké.
Moje dobrovolně nucená koncertní abstinence nicméně nebyla ve čtvrtek ukončena ihned. Dopravní zpravodajství z českých luhů a hájů hlásilo zarvané rychlostní komunikace, kapely dorazily se zpožděním a zvučit se začalo teprve kolem půl deváté. Poněkud fatální situace pro Mloka, kde se MUSÍ končit s úderem desáté, kdy sklepení často atakuje neúnavný postarší fantom. Čeknout kopák, párkrát hrábnout do strun, dobrý, hraje to, nakonec otestovat mikrofony dvojhlasným „Héééééj“ a jedem. „Ahoj, my jsme Or a omlouváme se, že jsme přijeli pozdě.“ Bubeník, svlečený do půli těla, zahajuje set důkladným testováním pevnosti bicích a rozhodně nehodlá v totálním nasazení polevit. Mlátí do škopků celým tělem, hraje i mimickým svalstvem a já si říkám, že s takovýma exkurzema horních končetin mu za pár let odejdou ramena. Míněno jako preventivní narážka, nikoliv rýpání. Na konci prvního songu už po něm teče pot. Mrknu na basáka a instantní návrat do doby nedávného turné Vlněny s Hlinomazem, kdy u mě po pár pivech došlo k přejmenování kapel na Hliněnu a Vlnomaz a ten večer jsem byla přesvědčená o svojí pravdě. Je to sakra nahlas, zdivo i nohy vibrují, dřevitý noise, všichni se klátí do rytmu. Pořád se bojíme jít blíž ke kapele a ačkoliv nás pobízí, suneme se asi o píď. Dávno neplatí, že stydět se musí jenom hudebníci. Zvuk míří přímo do publika a my ho vděčně absorbujeme. Člověk ani nestihl říct Or a už konec? Bylo toho málo.
Chlapi z Five Seconds to Leave si na zem pokládají svoje haraburdí – obzvlášť naplněné boardy. Přemýšlím, jestli je tolik efektů do místnosti cca 4 x 6 m úplně potřeba. Přece jen bych z Mloka ráda odešla klasicky po schodech a ne až po odházení cihel ze zasypaného alternativního východu. Drobounká zpěvačka z Nod Nod se s mikrofonem v ruce pohybuje jako šelma, nedočkavá vyrazit za kořistí. Lampy svítící za kapelou tenhle absurdní pocit ještě umocňují, když v určitých okamžicích koukají Veronice z obličeje jen dvě černé díry místo očí a ona je se svým zpěvem někde mimo mločí doupě. Plynule přechází z melodického zpěvu do naléhavějších poloh se zdatným sekundováním kytar a je jen hrozná škoda, že se její zajímavý hlas místy ztrácí v záplavě hluku. Ale co taky naživo čekat od směsky sludge a post-„všechno, co jste chtěli slyšet, ale báli se to vyslovit“. Nod Nod vysílali tak hutné riffy, že nezbývalo než se té ohromující mase zvuku poddat, jen koukat a opájet se. Hodina desátá odbila a bylo toho zase málo!
Or + Nod Nod
13. 6. 2013, Galerie U Mloka, Olomouc
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.