Články / Profily

Ride or Die! Doomriders.

Ride or Die! Doomriders.

Ivan | Články / Profily | 06.05.2014

Sžírá mě únava. Připadám si jak postavička z The Crazies, která ztratila energii a vysvobodí ji jen střela brokovnicí do proplešatělý hlavy plný otázek, který už nikdy nevyplujou na povrch. Sedím si na vinohradským dvorku, piju tiskařský espreso a koukám do korun stromů, který byly ponechaný v dokonalým koloritu pavlače, kam občas dopadne stará omítka nebo lahváč nešikovnýho pijáka, kterej se oddává svýmu neduhu posedáváním na parapetu. Uvědomuju si, že mi odumírají endorfiny, způsobující pocity štěstí z úplnejch maličkostí. Sledování nukleárních testů na moři nebo v poušti. Zpěv ptáků těsně před úsvitem, kterej jsem vnímal jako teenager při návratu z metalový diskotéky v Chabrech – už prostě není tak skvěle uhrančivej. Ptáci zpívají stejně, i vzduch má stejný složení iontů, když po dešti zafunguje Lenardův efekt. Ale není to ono. Jsem ve stádiu, o kterým jsem byl přesvědčenej, že zůstane jen v životním portfoliu mých rodičů. Svět se ve čtyřiceti zastaví a všechno rázem stojí za hovno. Kapely, který jsou přirozeným pokračováním všeho zlata, který jsme zaseli, vyzařují zvláštní auru demence a já pořád věřím, že vzniklou mizérii osvětlím nákupem všech klasik, který jsem coby mladej had nestihnul nahromadit do krabic od banánů díky fotbalu na škvárovým hřišti. Vesmír se stočil do spirály, ze který se stane plochej kruh jediným úderem ruky. Stejně jako Rustyho grif před halucinací v Carcose.

Existuje několik momentů, na který si pamatuju, a při každým oživení mě naplněj zvláštní radostí. Není jich moc, ale prostě tu jsou. Sídlej si jak nevyschnutelná slza v tý promáčklý plechovce a kdykoliv potřebuju cukr, poskočí mi zpátky pod jazyk. Momenty, kdy jsem objevil Cursed a Doomriders. Miluju kanadský hardcore kapely, amen. Všechny ty Acrid, Left for Dead, Countdown to Oblivion, Haymaker, Our War, Go It Alone, Ire, The Black Hand, Buried Inside. Kdykoliv jsem lovil holuby v distrech a uslyšel termín Kanada, nebylo třeba dát double check. Šel jsem na jistotu. A tak to bylo i s Cursed. Láska na první poslech, thrashovej riff v God and Country, kterej si nezadal ani s Razor a Sacrifice a nová bible všem, který tu klasickou odmítají, stejně jako příslušnost k teritoriím, který na mapy nalinkovala ruka hamižnýho blázna. Pořád vidím lampičky v pitu při setu Cursed poblíž Durhamu, kde sál smrděl jak jatka a kids si skákali po hlavách, dokud se neobjevily první otevřený zlomeniny. Zaschlá krev na trikách byla vizitkou skvělýho mejdanu, ne důvodem ke stížnosti. Žádný starosti s vymáháním autorskejch práv od svejch fans, tak, jak to viděj dnešní smradi, u kterejch revoltu spolkla volební urna.

Sedím na balkóně a s hrnkem kafe unikám mailům, který mě jednou doženou. Nepamatuju si, co se stalo včera, ale momenty, co jsou skoro dvacet let starý, mi problémy nedělaj. Dávám pokec se skejťákem pod Koněm. Máme totiž deal v dobách, kdy nic nebylo nemožný. HF-90, na který je Inferno – It Should Be Your Problem za Reign in Blood. „Seš satanista?“ – „Jo, jsem.“ – „Tak zase někdy...“

Život je skvělej, pokud nesmrdí jako nevypratelnej overal mistra odbornýho výcviku v Kolbence. Kdykoliv někdo nacpe do salátu ocet, před očima se mi objeví soustruh. Rok 2005 byl skvělej rok! Jako by mi umožnil flash forward, ve kterým jede moje bohyně po Kalifornii na motorce. Do tváří jí proudí ve vysoký rychlosti vzduch, kterej mi teď tak chybí. Rok 2005 roztrhal trika Motörhead. Občas mě ty Lemmyho bradavice pijou krev. Rok 2005 spojil Cast Iron Hike, Jesuit, Cave In a Converge. Rokem 2005 zní Black Thunder od Doomriders!

Férová surovost, kterou hraje parta vyžilejch skejťáků (jezděj dodnes) pro zábavu. Hymnu Ride Or Die zpívá každej, kdo ovládá jakejkoliv prostředek, kterej jde pustit na plnej knedlík z kopce. Sedím na pavlači a do obličeje se mi dere úsměv. Tohle je totiž endorfin, díky kterýmu jsem se ještě neodevzdal vládě prázdnejch hospodskejch hesel a gulášovýmu pohledu homofobních/rasistickejch vrstevníků. Některý chvíle už nemají tak silnou chuť a čas nevrátím, ale když slyším Doomriders, ožívají i tuny dalších hrdinů v čele s Poison Idea a jejich Just to Get Away. Brokovnice, mašina a za tebou šestnáctka, která je opravdu speciální. Sedím na pavlači a chci poskládat střepy rozbitý lahve. Mrštit jí vší silou zpátky a upravit alkáčovi úsměv na trůnu jeho ignorantství. Primitivní punkový riffy s masivním, vražedným zvukem stoner metalovejch velikánů. S Doomriders už nevnímám svůj věk jako faul přírody. S další deskou se o čtyři roky později objevují první potomci chlapů se šedinama. Proč se o hodně vyzrálejší opus jmenuje Darkness Come Alive zůstane asi navěky záhadou. Poison Idea vystřídali High on Fire. Tenhle skejt už při zemi nedrží kecky zpod ohrnutejch levisek. Tenhle skejt žene kupředu náš starej známej chlupáč s kopýtkem.

Dopíjím tiskařský espreso. Černý a hořký jako kaďák. Za zvuku včel přetáčím pásku, na který si Doomriders udrželi formu na splitech s Boris, Disfear, Coliseum a Sweet Cobra, k zatím nejtemnější desce, kterou šedý plnovousy pustily ven. No není Grand Blood skvělá stěna a vizuální klíč ke všem konspiračním teoriím a šedejm eminencím, který sžírají mou mysl? Je! Zabouchávám dveře a vstupuju do chodby, která je potopená do plísňovýho odéru. Žiju pro megadávku endorfinu, která dorazí už potřetí do Prahy – tentokrát 8. května na pražskou Sedmičku. Doomriders ve společnosti Beastmilk a Herder. Minulost byla skvělá, ale blízká budoucnost je ještě lepší!

Info

Text vyšel v časopise Full Moon #35 .

http://www.myspace.com/doomriders

Live: Doomriders (us), 8. 5. 2014, Strahov 007, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon Stage 2022: EABS

redakce 03.06.2022

EABS ostatně spolupracovali s mnoha důležitými jmény současné globální jazzové scény, za všechny jmenujme Bena Lamara Gaye, Jeru the Damaja nebo Tenderloniouse.

Full Moon Stage 2022: Etceteral

redakce 05.05.2022

Trojice umělců prošla mnoha formacemi a spojuje ji vášeň pro jazz a elektroniku i unikátní vizuální estetiku, obrazová stránka je pro její vystoupení klíčová.

Full Moon Stage 2022: The Sweet Release of Death

redakce 02.03.2022

Strhující koláž, křišťálově čisté melodie i výbuchy surového hluku. Máte rádi Sonic Youth?

Full Moon Stage 2022: Inturist

redakce 23.02.2022

Jevgenij Gorbunov je významnou postavou aktuální ruské scény. Na Full Moon Stagi s projektem Inturist vystoupí ve čtyřčlenné sestavě.

Full Moon Stage 2022: Squid

redakce 22.02.2022

Společně s kapelami Black Country, New Road a Black Midi tvoří nejvýraznější trojici kapel pohrdající žánrovými škatulkami.

Full Moon Stage 2022: Health

redakce 21.02.2022

Health představují dokonalé ztělesnění konceptu ‚ubavit se k smrti‛. Hysteričtí, umělí, prázdní a nehorázně zábavní. Na Colours of Ostrava, na Full Moon stagi.

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Správným směrem aneb Ruská indie scéna

Maria Pyatkina 20.01.2022

Průkopnici ruské indie scény následovali na začátku tisíciletí západní trendy nebo snili o tom, aby prorazili v zahraničí. Poslední desetiletí pozorujeme jiný trend...

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Soumrak bohů? The Doors a změna vnímání rockového hrdiny

Michal Pařízek, Karel Veselý 19.01.2022

Jsou The Doors po půl století ještě relevantní? Byl Jim Morrison skutečně někým, k němuž je záhodno vzhlížet?

Nejlepší texty Full Moonu 2021: V záři červeného blesku aneb Polská ženská angažovaná hudební scéna

Sabina Coufalová 18.01.2022

Ačkoli je v hudbě stále dodržována svoboda slova, za veřejné politické akce se nemálo umělkyň a aktivistek potýká s problémy s policií.

Dveře jsou otevřené (Nový ukrajinský rap)

Maria Pyatkina 06.11.2021

Jedním z vrcholů Žižkovské noci 2021 bylo vystoupení patronky ukrajinského rapu Alyony Alyony. Skrze rozhovor s ní nahlížíme pod pokličku tamní rapové scény.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace