Dantez | Články / Reporty | 05.09.2023
První zářijovou sobotu se na slezskoostravském hradě křičelo. Plakáty hulákaly METAL!!! Trojice vykřičníků vypůjčená z logotypu města akci slušela, seděla k vybrané soupisce, která si dala za úkol pokrýt široké spektrum žánru. Od loňských dvou dní bylo upuštěno a rozsah jedné poloviny dne prezentoval nabitější program, ovšem ani ten se neobešel bez problémů. Kompaktnější ladění nedokázalo nalákat vysoký počet návštěvníků, co víc, i s poloprázdným hradním areálem se festival musel prát. Zahlcovaly se stánky, místa k sezení i toalety. Plusem budiž zpřístupnění dřevěného ochozu, ze kterého šlo příjemně dohlédnout na pódium. Devízou areálu tak měla být jen a pouze hudba jištěná – snad jen s jedním zaváháním – vydařeným zvukem.
Rozehřátí v dřívějších hodinách padlo na trojici ostravských kapel. Violent Reprisal zahájili živelnou, frustrací a nenávistí poháněnou půlhodinou, která i po druhé odpolední dokázala rozhýbat první krky. Čtveřice nabídla vděčnou, byť ozvláštněnou sázku na jistotu – thrash metal staré školy se potkával s vlivy grindcoru a hardcoru, riffy vycházející převážně z rukopisu mladého Maxe Cavalery se snoubily s drivem Napalm Death a Integrity, který do rovnice zapracovával ze řetězu urvaný frontman.
Pod pevně zatnutou, napřímo mířenou pěstí se zachvěla i následující Translunaria, jejíž progresivní snaha pokrýt vše vycházela převážně naprázdno. Hráčská přesnost i vokální um se nepotkávaly s překotným množstvím nápadů, které se kapela pokoušela vtěsnat do jednotlivých skladeb. Návrat k direktu měl přijít posléze. Murder Rape Amputate jsou jakousi přímočařejší variací na BBYB: roztancovaný goregrind prostý elektroniky a didgeridoo si musel vystačit s podladěnou kytarou, žluklými vokály a groteskními maskami z dílny frontmana Kina. Rozdováděná dekadence bavila prvních dvacet minut, poté se repertoár začal zajídat – střídaly se vesměs dvě rytmické roviny, které by sedly do pozdních hodin ryze grindového večírku. Pátá odpolední Murder Rape Amputate příliš nesedla, důkazem budiž pokřtěná a hozená deska, která si nenašla náruč náhodného diváka, nýbrž hradní zem.
Escuela Grind přenesli z tuzemských vod do zahraničí, v subžánru ale skupina zůstala. Americký kvartet nabídl grindcore ve svižnější, dynamičtější a vděčnější podobě. Více než na žánrovou ryzost se ovšem hrálo na čirou energii, která pramenila ze všech členů, nejvíc pak z frontwoman, která prostor k oddychu využívala pro hecování davu. Escuela Grind jsou živelným kolovratem s neustálými přepady mezi blastbeaty, středními tempy a hardcorově-beatdownovými zpomalovačkami, kde se agrese a pokora příjemně kloubí.
Finální trojice kapel se jevila podivně. Malignant Tumour a Asphyx, toť souputníci, dlouholetí přátelé, kteří svou kolegialitu nestvrzovali pouze zkazkami v průběhu vlastních setů. Zjevné pouto tkvělo v na míru ušitém baníkovském dresu, daru pro Martina Van Drunena k pětadvaceti letům Asphyx od Malignant Tumour. A nejen proto se Pestilence mezi spřízněnci jevili poměrně nekale. Své dělala i historie: právě Pestilence totiž byli Van Drunenovým startovním bodem kariéry.
Snad i zmíněný svár zapříčinil zvláštní zdání, že jsou Pestilence mezi mlýnskými kameny, že ve finálním triumvirátu působí trochu navíc. Dojem utvrdila i samotná vystoupení. Malignant Tumour se po boku větších jmen neztráceli – formace má domovskou půdu pohlídanou, i přes zahuhlanější zvuk fungoval set zasvěcený desce In Full Swing dobře, skladby stojící na fúzi crustu a motörheadího rokenrolu nezestárly. Stálice We Are the Metal (na závěr navíc ve falzetové podobě), valivý Bristroll nebo plíživější High Time to an End: Malignant Tumour si všechny polohy pohlídaly, potenciálním kverulantům navíc přidali all-time hit Earthshaker.
Vděčný, srdečný set Malignant Tumour vrhl následující Pestilence do neblahého světla. Poctivě zahraný set Holanďanů nenabídl nic více než dobrý dojem z umně odvedeného řemesla, starší, dřevnější záseky tlačily více než progresivnější ladění z pozdní fáze existence. Vystoupení se jevilo rutinně, jako povinná zastávka na dlouhé štaci, kterou je nutné odbýt.
Míra vřelosti znovu porostla s headlinerem, dresu místního klubu sekundovalo obligátní „banikpičo“ z Van Drunenových úst. Kromě několika připomínek ohledně nadšení z návratu do Ostravy se skupina soustředila na podstatu: na ryzí death/doom metal, který Asphyx do jisté míry formovali. Houževnatý repertoár utvrdil vyvedený zvuk, abrazivní tón kytar se bezchybně potkával s charakteristicky sípavým řevem frontmana. Pomalá kladiva přibíjela do země, rychlejší tupačky dokázaly rozvibrovat i zazší hradní ochozy. Set stavěný na osvědčených klasikách a novinkách z poslední desky Necroceros fungoval v rámci dynamiky a variability bezchybně. A klasická tečka v podobě vleklé, nekompromisně úderné Last One on Earth pojistila potřebné – Asphyx vnesli do třech vykřičníků z plakátu kýženou váhu.
Barrák music hrad: Metal!!!
2. 9. 2023 Slezskoostravský hrad, Ostrava
Fb událost
foto © se svoleníím Asphyx
Michal Pařízek 22.09.2023
O to víc vrtá hlavou věta, kterou mi asi šedesátiletý prodavač odpověděl na otázku, co nějaká novější místní jména: „Já nic neznám, pro mě hudba skončila v roce 1990.“
Eva Karpilovská 20.09.2023
Do setu přimíchali i starší hity a svou fantastickou, přitom ne nabubřelou show potvrdili, že patří mezi nejlepší živé kapely současnosti.
Kristina Kratochvilová 20.09.2023
Dokážu si představit, že podobné přípravy na nákup lístků pravidelně probíhá u fanoušků Taylor Swift nebo Harryho Stylese. Já ji ale zažívám poprvé.
Jan Starý 19.09.2023
Dramaturgicky a organizačně perfektní akce si zaslouží jedinou výtku – takovou sestavu by mělo vidět víc lidí.
Kristýna Břeská, Ondřej Vraštil 19.09.2023
Ve barokní Valdštejnské lodžii jsme tři dny putovali mezi kostelem, čestným dvorem památky Lodžie, maringotkami v majestátním parku Libosadu, šapitó a divadelními sály...
Michal Pařízek 18.09.2023
Pořadatelé chorvatského Shipu na to šli podobně. Naplno, s emocemi. Navíc mají v ruce hned několik tutových trumfů, včetně esa v podobě skutečně okouzlujícího místa konání.
Lucia Banáková 17.09.2023
Kráľovná avantgardného popu sa vrátila po dvadsiatich piatich rokoch. A hoci by fungovali aj superlatívy, Björk existuje kdesi mimo pozemského toku informácií.
Kryštof Kočtář 13.09.2023
Patetická moudra slyší jen málokdo rád, nicméně výrok „méně je někdy více“ přesně vystihuje sety kapel, které zahrály v brněnském Kabinetu Múz.
Dominik Polívka 10.09.2023
První ročník a ambice velikosti 22,5 hektarů elektrizují na hony daleko. Zlatá hodinka hladí železobetonové stěny rezonující prvními zvukovkami, Nils Frahm si staví aparát.
Jan Starý 07.09.2023
Na půdorysu podobném legendárním darmstadtským kurzům se sem co dva roky sjíždějí skladatelé a interpreti současné artificiální hudby aneb na jatka a dál.