Články / Reporty

S Mickem Harveym nebude nikdo zpívat falešně

S Mickem Harveym nebude nikdo zpívat falešně

Adéla Poláková | Články / Reporty | 29.10.2019

Ze Sona si to k Mersey míří povědomá postava bělovlasého elegána, která si nese fixou napsané playlisty. Na otázku, jak se těší na koncert, odpoví Mick Harvey lakonicky, že to bude překvapení, protože tenhle set společně hráli teprve před třemi týdny v Melbourne. Že půjde o dvojkoncert, se taky dozvídám cestou do Mersey.

Klub Mersey je plný a lidi si mezi sebou šeptají, co všechno tu zažili. Všichni vědí, že je čeká jeden z posledních koncertů na tomto místě. Klub po šestadvaceti letech končí.

Na scénu přichází kapela a za mikrofonem stojí J.P. Shilo, Mick Harvey usedá ke klávesám, odřenou bílou basu drží Glenn Lewis a stříbrné bicí ovládne nenápadná postava Stevea Shelleyho (Sonic Youth). Rozezní se ponuré tóny a se slovy „sure of yourself“ se Shilo nejistě dívá do horního patra sálu, kde na něj shlíží skupinky lidí ozářené obří disco koulí. Shilo představuje songy ze své právě vydané desky Invisible You. Jeho projev je velmi sugestivní a udržuje lehce rozhořčenou náladu v sále. Mužské těleso místy rozčísne lascivními pohyby a táhlými vokály uhrančivá Lyndelle Shilo. Jasným pánem pódia je ale Mick Harvey, který určuje, co se bude hrát, a v tiché pauze jasně zazní „we don't speak, if we don't need it“, což jsou zároveň slova ze skladby Widow's Peak. Vrcholem se stává skladba Mechanical Man, a pokud byly emoce plynoucí z pódia zkraje rozpačité, nyní je hrne sebevědomá hráčská síla.

fotogalerie z koncertu tady

Druhou polovinu večera načíná Mick Harvey. Upozorní, že nebude hrát písničky Serge Gainsburga, protože je na ně sál malý, a se svým strnulým pocker facem a laskavým hlasovým projevem rozjíždí baladickou show. Ta je melancholičtější a náladovější ve srovnání s první částí a skladba October Boy v této atmosféře velmi dobře rezonuje.

Trnem v oku je Harveymu viditelně nadšený fanoušek, funny guy, jak ho nazval, v první řadě, který se chová na jeho vkus příliš familiárně. Harvey je velmi náročný na podmínky v sále, a i přestože zpívá „all is forgiven“, vzápětí ostře zaútočí na onoho chlapíka, že zpívá falešně a ruší ho.

Zároveň neváhá fanoušky s ledovým klidem upozornit, že po koncertě bude autogramiáda. Publikum si vyprosí přídavky, které svou dynamikou předčí celou pochmurnou část, nicméně pak dojde na baru pivo a lidi s nostalgickou vzpomínkou na člena slavných The Bad Seeds a někdejší kultovní klub prchají uhasit žízeň jinam.

Info

Mick Harvey (au) + Steve Shelley (us)
27. 10. 2019 Mersey Klub, Brno

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...