Sám doma #2: O křehkých lidech

„Kdo četl Hochy od Bobří řeky, musí si tu scénu pamatovat. Nejlepší z hochů Luděk vybíhá jako první na noční stezku odvahy k tajemnému močálu. Všichni ostatní napjatě čekají, až se vrátí. Když se tak stane, vypráví ostatním děsuplný příběh. Běží temným lesem, když za sebou slyší podivný zvuk. Zrychlí, ale zrychluje i hluk za jeho zády. Dá se do běhu, ale stejně tak činí i jeho pronásledovatel. Až po chvíli mu dojde, že zvuk vydává plechová krabička se třemi hřebíky, kterou zapomněl v kapse. Za bílého dne by si šramotu ani nevšiml, ale samota a noc probudily fantazii a strach. Něco podobného teď mnozí cítíme taky: fakticky se řada věcí nezměnila, ale roste strach z neznámého. Fantazie spouští obavy, které by nás ještě nedávno ani nenapadly,“ píše v úvodu eseje Zpráva o křehkém světě Erik Tabery v Respektu. Je to pěkná esej, je to pěkná metafora. Tabery se v textu o proměnách společnosti v době pandemie dívá na chování lidí a vyjadřuje své potěšení nad tím, že jednotlivci dávají najevo své lepší já, že sejmuli „oblíbenou roušku Švejka a nasadili si roušku pomoci“. Zmiňuje i negativní projevy celé situace, ale křehký člověk mu z toho všeho vychází jako dobrý člověk. Naděje, hodná i vhodná slova. Upřímná, od srdce. Tabery dále míří k úvaze o našem vztahu ke státu, o naší důvěře ve stát, rétoricky se ptá na rozdíl mezi svobodou, poddajností a lokajstvím.

„Čím silněji se ukazuje, že vláda nemá události pevně v rukou, tím rezolutnější je. Na jedné straně slibuje miliardy, na druhé označuje kritiky za blby. Otevření hranic není pro vládu ani téma, protože, jak říká Babiš, kdo by chtěl jet z naší země ven? Tolik projevů necitlivosti k lidské svobodě, tak málo pokory. To vše zvyšuje ony zmiňované obavy a pocit křehkosti. Naději proto nevidím v posilování Andreje Babiše. On je tou plechovou krabičkou, v níž chrastí hřebíky a která leká při každém pohybu,“ blíží se Tabery k závěru svého něžně buditelského textu. Lidé si dnes dozajista pomáhají a mnoho jich je nezištně nápomocných, stejně jako je hodně těch, kteří mají na starosti kupecké počty. Úřady sociálního zabezpečení denně zodpovídají dotazy těch, kteří sice mají práci a můžou chodit do zaměstnání, ale proč by si nezažádali o ošetřovné, když je to o pár korun výhodnější. Těch případů a nejrůznějších variací na to, jak i v tuhle dobu vyjebat se státem, je tolik, že by jeden zabrečel. Jenže tak jsme byli vychováni anebo toto jsme pochytili z dobrých mravů našich rodičů, kteří věděli, že co je doma, to se počítá. Systém je sice kapitalistický, ale my dobře víme, že některé socialistické zvyklosti jsou věčné. V této logice je zcela na místě, že největší voličskou podporu má člověk, který prošel praktikami předešlého zřízení a z nich si odnesl to nejlepší. Preference vedoucí strany neklesají a slovník pohlavárů, kteří mluví o povolených dovolených v Jugošce, tedy Chorvatsku, a „montážích“ pro ty, kteří chtějí pracovat za hranicemi, se žene vstříc předlistopadové éře.

Plechová krabička nepředstavuje strach z neznámého a nepředstavuje ani Babiše. Tím strašákem je hlas v nás, naše svolné, pokřivené a mocichtivé já. To je třeba si přiznat a hledat reálné východisko. Erik Tabery ho vidí v „silnější společnosti“, kterou tvoří chytří, obětaví a přičinliví lidé kolem něj, lidé z masa a kostí, „konkrétní tváře“. Uvidíme, co z těch tváří zůstane za pár měsíců, během kterých do nich budou vládní představitelé setrvale chcát. Kolik jich zbyde.

„Na všechno už jsem, chlapci, myslel! Na všechno! Po roce šťastného společného přátelství a pěkné činnosti našeho sdružení na nás opravdu přichází těžká, nebezpečná doba. Ale nesmíme se jí zaleknout, nesmíme se dát zastrašit, nesmíme se vzdát! Nevzdávají se stateční lidé, a tak se nevzdáme ani my!“ (Jaroslav Foglar, Strach nad Bobří řekou)