Sanatorium Sonorum, 24.8.2024, Cabin Studio, Pěčice

Pro návštěvníky festivalu je Cabin Studio dostupné z Pěčic. Z vesnice se jde polní cestou ještě skoro kilometr – v srpnovém sobotním odpoledni se zdá nekonečný. Po registraci hned odcházím na úvodní bod programu. Podle instrukcí si beru smart telefon a vlastní sluchátka. Audio procházka o čtyřech zvukových zastaveních je utrpením. Zaprvé porušuji své pravidlo: nechodit se sluchátkami v přírodě. Zadruhé, moje dokonalá sluchátka se ukazují v 33 °C jako ušní sauna. Poslech tedy odkládám a teprve v bezpečí domova se nořím do napínavého příběhu kompozice mimořádného zvukoprostoru. Samuel van Ransbeeck nasbíral terénní nahrávky a imaginativně zmapoval krajinu.

V pět se všichni scházíme v remízku. Pomalé táhlé tóny akustických a elektroakustických nástrojů nás uvádějí do zenového klidu, leháme do trávy, psi přestávají pobíhat, děti se tulí k maminkám. Ocúny balí své okvětní lístky. Žáby, cvrčci a vážky přes syntetizátor a reproduktory ozvučují stromy limitovaný prostor. Tři hudebníci (Thistle), housle, elektrická kytara, software. Les, luka, potok. Harmonie je občas vystřídaná atonalitou. Cítím dynamiku, prostor i kontinenty (až asijské melodie).

Na další koncert se přesouváme do šapitó, kde se na podiu setkává barytonista a skladatel Vojtěch Šembera, performativní umělec Medard Zeman a sádrové torzo v životní velikosti. Do torza, které připomíná větší, bělejší a štíhlejší Věstonickou Venuši, vrývá performátor geometrické obrazce. Veškeré dění na pódiu včetně rytmizovaných pohybů rydla je ozvučeno. Do toho alikvótní vokál barytonisty, žalozpěvy, místy operní i alternativní zvuky, kravský roh pro změnu tóniny a barvy. Jsme svědky, jak zní vokál zachycen mikrofonem v pozici krční mandle čili zvenku přiložen ke krku. Vše ukončeno beatem srdce do ztracena. Barytonista po koncertu předává svou radost: „Konečně si člověk vyzkouší rejstříkové zlomy.”

Zpět na remízek, kde očekáváme na podiu Polinu Khatsenku aka Mudaki. Čtyři humanoidi bez tváře a v kapuci se však začnou zvedat ze sedoležícího davu. V rukách drží tranzistory. Chytají signál. Slyším rušičky. Mám radost, když tranzistory naladí symfonické elektroakustické zvuky, ale symfonie vítězí nad rušivým signálem jen na chvilku. Nejsou to zvukové halucinace? Později se dozvídám, že základem byly nahrávky Bedřicha Smetany, rozbořené interferencí rádiového krátkovlnění.

Přecházíme do šapitó, kde vystoupí Manuel Lima. Zachycení vysokých frekvencí nad šestnáct tisíc hertzů nebo velmi nízké frekvence prý dávají možnost zaznamenat hlasy mrtvých. Zvuky duchů. Lima se ladí na frekvence pro dialog se Smetanou. Hraje na příčnou flétnu a vyzývá Bedřicha „na souboj“. Kakofonie střídá harmonii. Vychází hvězdy. Vystupuji ze šapitó a zvuk mě vynáší na oběžnou dráhu.

Na remízku pod jasanem se chystá poslední koncert. Anna vs. June. Anna Papaioannou vystupuje ze tmy na podium do náručí osvětleného větvoví, uzavírá několikahodinovou párty. Nadšení z poslechu mimořádných výstupů řadí festival mezi top celého roku. Cítím se velmi privilegovaně, že jsem alespoň jeden den mohla být ve zvukovém sanatoriu jako návštěvník. Sice útočili komáři a klíšťata, ale z lidí místo repelentu sympaticky voněla levandule. Na konci večera mi krokoměr ukázal skoro 20 tisíc kroků. Sanatorium Sonorum je výsostný kulturní festival s prvky turistiky.