Se sbíječkou v objetí (Thurston Moore Group)

Před návštěvou koncertu většinou projíždím setlisty z předešlých štací, abych při psaní recenze co nejméně tápal ohledně identifikace jednotlivých songů. Zároveň to ale často vnímám jako mínus, protože se tak dobrovolně připravuji o překvapení a spontánnější zážitek. To ale nebyl případ sobotního vystoupení Thurston Moore Goup v Lucerna Music Baru, kde naopak tahle informovanost sehrála jednoznačně pozitivní roli. Nebýt předem připravený na to, že zazní jen a jen hudba z čerstvého a poměrně experimentálního trojalba Spirit Counsel bez jakýchkoli ohlédnutí za předchozími deskami, určitě bych koncert prožil jinak. S menším soustředěním a ponorem, jaký obě dlouhé instrumentální skladby nutně vyžadovaly, a možná i s trochou zklamání. Ale takto, oproštěný od lichých očekávání, jsem si mohl naplno vychutnat skvostnou noiserockovou mši plnou emocí i zvukového hledačství, aniž by mě rozptylovaly chutě na něco, co menu vůbec nenabízí. Naštěstí se ukázalo, že většina návštěvníků klubu byla buď stejně poučená nebo dostatečně vstřícná, aby na Mooreovu odvážnou koncepci přistoupila a nechala se pohltit. Žádný masivní odliv fanoušků marně čekajících na zpívané písně nenastal a letmé pohledy do uchvácených tváří okolostojících, stejně jako závěrečné ovace svědčily o tom, že spirituální mise, kterou Mooreova parta podniká s novou deskou, našla toho večera zaslouženou odezvu.

Dohromady s předkapelou zaznělo přesně pět skladeb. Ani dámské bubenické duo Rattle z britského Nottinghamu totiž na nějakou tu minutu nehledí. Svoje rafinovaně a přitom bez hráčských exhibic budované skladby splétá pozvolna, repetice si vychutnává do dna a obměňuje je či rozbíjí s promyšleným načasováním. Model dvou skromných bicích souprav s sebou pochopitelně nese hrozbu jednotvárnosti co do zvukových barev, ale Rattle se jí v dané časové ploše dařilo úspěšně čelit, a to nejen díky jistému, ale do popředí nijak tlačenému vokálu Katharine Brown. Otázkou je, co by s pozorností posluchačů udělal plnohodnotný koncertní set.

Thurston Moore Group takové starosti rozhodně mít nemuseli. Pokud jsem při domácím poslechu skladeb ze Spirit Counsel, přiznávám, trochu zápasil s koncentrací, při živém provedení byl spíš problém z toho nádherného zvukového chrámu odejít. Hodinová kompozice Alice Moki Jayne, kterou Moore věnoval Alice Coltrane, Moki Cherry a Jayne Cortez, třem svébytným umělkyním a zároveň múzám svých slavnějších jazzových partnerů, se ukázala být nesmírně poutavým eposem, v němž bylo místo pro něžné ambientní mlhoviny i drásavé disonantní řinčení, dramatické i sotva postřehnutelné posuny ve zvukových texturách, meditativní hlukové stěny i melodické vyhrávky a úderné rockové riffy.

fotogalerii z koncertu zhlédněte zde

Toho všeho je Thurston Moore samozřejmě už léta mistrem, ale nemenší uznání si zaslouží i členové jeho Group, s nimiž je po třech albech už téměř srostlý. Když proti sobě Thurston Moore, basistka Debbie Googe a kytarista James Sedwards stojí nakročeni a zuřivě túrují svoje nástroje pod dohledem Stevea Shelleyho za bicími, trochu v tom extatickém soustředění připomínají holandské The Ex, s nimiž ostatně Moorea pojí nejedna tvůrčí vazba. Ve volnějších, rytmicky rozostřených pasážích frontman diriguje své spoluhráče ke změnám kývnutím, v dalším momentě stojí oba kytaristé v pozoru čelem k publiku a se zavřenýma očima se oddávají vibrující zvukové vlně zalévající celý sál, jindy Moore vyrábí kvílivé feedbacky drže kytaru coby sbíječku. Vrcholná katarze pak nastává v okamžiku, kdy uprostřed uširvoucí, a přesto tak povznášející bouře hluku Moore objímá kytaru v naprostém odevzdání se moci hudby. Tehdy jeho výroky o rostoucí roli duchovního rozměru v jeho tvorbě dávají jasný smysl, stejně jako samotný titul nového alba.

Z něho pak zazněla ještě půlhodinová skladba 8 Spring Street, věnovaná památce loni zesnulého avantgardního kytaristy Glenna Branky. O něco hravější a rovněž skvělá, já ale ještě pořád zpracovával dojmy z té předchozí, a tudíž se moje napojení na dění na pódiu poněkud uvolnilo. Zkrátka se do mě tak intenzivních vjemů vešlo jen určité množství, což může být výtkou nanejvýš směrem k mojí emoční kapacitě, rozhodně ne vůči Thorston Moore Group. Ti ten večer předvedli nejen svrchovaně experimentální a vůči fanouškům dramaturgicky odvážné, ale především neobyčejně procítěné, vřelé, oblažující a jednoduše krásné vystoupení.