Šejkr #104: Kouzla paradoxů

„Nevím, jak to je u vás, ale v Nizozemí se teď hodně řeší správný životní styl, rytmus. Jenže s naší prací tohle zrovna moc spojit nejde. Nebo respektive jo, ale pokud pro tebe práce v kultuře zároveň není vášeň, tak se to okamžitě pozná.“ Na festival Le Guess Who? jezdím pomalu dekádu, ale k pořádnému popovídání s jeho ředitelem Bobem van Heurem přišel čas teprve nyní. A není divu, že k tomu došlo na zahradě bratislavské Nové Cvernovky. Tam je svět v pořádku.

Párkrát už jsem si tady posteskl, jak letos všechny akce utíkají strašně rychle. Sharpe nebyl výjimkou. Pořádný report si přečtěte jinde na webu, těžko můžu zapřít radost z toho, že se do festivalu zaľúbil někdo další. S Bobem si povídáme snad dvě hodiny, řeč přijde na Le Guess Who? i jeho další aktivity, koncert Toyoty Vangelise, který se mu moc líbil, i na onen správný životní styl. Vykládám mu, jak mám po pár dnech v Utrechtu pocit, že tam jsou všichni strašně klidní, spokojení a vyrovnaní, a teď se dozvídám, že řeší úplně stejné problémy. Samozřejmě, totožný sektor, okolo hudby se asi všude na světě motají podobní blázni, ale stejně je zajímavé, nakolik se různá schémata shodují. Řeč dojde i na Marka Stewarta, smutná novinka o jeho odchodu vylezla ven zrovna během bratislavské akce. Vzpomenu si na desku Citizen Zombie, říkám to Bobovi a společně se tomu smějeme. Právě na Le Guess Who? jsem The Pop Group viděl naposledy, další příležitost nebude.

„Ty už máš k těm kytarám vyloženě odpor,“ říká mi kamarád, se kterým si občas vyměňujeme tipy. Zdánlivě to tak vypadá, spíš je to ale tak, že mi máloco z tohohle ranku přijde zajímavé. Ovšem když už, tak je to rána. Pár jich je i v dnešním playlistu, rotterdamští Tramhaus vydávají singl za singlem a jsou čím dál lepší, RVG chystají na začátek června skvělou desku Brain Worms a další holandská kapela Nusantara Beat je rovnou z objevů roku, navíc s příběhem. Potomci indonéských přistěhovalců se obrací ke kořenům a přitom tamní „bigbít“ vrací na začátek. Podle legendy totiž právě z javánských barů dorazily do Nizozemí první rokenrolové kapely. Takže žádný Elvis, ale migranti. Paradoxy.

Paradoxům se člověk vůbec nevyhne. Po zdánlivě nekonečných měsících mokra, zimy a tmy máme konečně snesitelně, ale místo toho, aby energie přibývalo, je to naopak. Že by to jaro přišlo pozdě? „Out here on the perimeter, nobody can hear you scream,“ zpíval Mark Stewart v titulním tracku zmíněného alba. Občas si tak připadám. Uzávěrka reggaetonového čísla byla nečekaně dramatická, na poslední chvíli jsme měnili grafický koncept titulky a tématu, vůbec je to letos všechno nějaké komplikované. A to jsme si ještě vymysleli další akci na podzim, výroční, naštěstí to je tak daleko, že tam ani nedohlédnu. Před očima mám jen šest dní v Marina di Ravenna, které (snad) přijdou na začátku června. Při loučení s Bobem si domlouváme drink na festivalu Beaches Brew, který v Marině proběhne už podesáté. Jedu tam na dovolenou, říkám mu na odchodu, což ho vyloženě pobaví. „Jasně, to znám.“

Takže dneska na Radiu 1 přijdou kupodivu kytary, ale taky dojemné novinky od Penguin Café, Adely Mede, Lunch Money Life, Witch Prophet a hlavně Bronquío & 41V1L. Chantaje Emocional začíná v osm večer.