Články / Sloupky/Blogy

Šejkr #39: Chtěl bych tam být

Šejkr #39: Chtěl bych tam být

Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 11.01.2019

Předsevzetí nebo náhoda? Od každého něco. Sváteční volno přineslo po téměř třech letech myšlenky na oživení sloupku, uvidíme, jak dlouho to vydrží a půjde, rozhodně nečekejte nic pravidelného. Někdy jenom o hudbě, jindy vůbec, občas pozvánky a sem tam reflexe nebo prostě imprese. Vlastně bych rád, aby Šejkr alespoň částečně navazoval na Frontstage v tištěném vydání, ale rozhodně to nebude ultimátní. Ani omezující. Začínáme disciplínou, která málem vymizela. Alespoň to tak vypadalo.

Proč se vlastně už netočí, respektive nevydávají koncertní alba? Polemika, kterou jsme nedávno vedli s přáteli, skončila rozpačitou remízou. Může to snad být díky tomu, že si dnes už téměř každý z nás natáčí koncerty sám na telefon a v reálném čase přenáší na vlastní sociální kanály? Záplava špatných videí s mizerným zvukem, pohnutky labelů, že v době, kdy se stejně neposlouchají ani celá studiová alba, těžko může mít smysl vydávat živáky. A playlisty z koncertních nahrávek? Ale no tak. Přemýšlím nad koncertními deskami z poslední doby – jistě, máme tu archivy Fugazi nebo Bruce Springsteena, na obojí existuje slušná závislost, nebo nedávná, ano, také archivní, vydání Songs for Judy pana Mladého nebo záznam Bowieho koncertu z Glastonbury 2000. Archivy ale přece nejsou všechno, něco novějšího by nebylo? Bylo, i když taky nejde o žádná nová jména. Začínáme kde jinde než na Broadwayi.

„It’s time to go back to my day job,“ nechal se začátkem prosince slyšet Bruce Springsteen, který po ukončení broadwayské rezidence chystá na letošek sólovou desku. Během necelých čtrnácti měsíců hostilo Walter Kerr Theatre na vyhlášené divadelní třídě těžko uvěřitelných 236 představení, Boss vystupoval pětkrát týdně. Zatraceně tvrdý chleba. Záznam, který na konci roku vyšel, se nepodobá ničemu, co si pod pojmem živé album dokážete představit. Nezůstalo jen u písniček, mnohem víc se povídalo a vzpomínalo, důkazem je nejen deska, ale i stejnojmenný filmový záznam na Netflixu. V podstatě jde o orální verzi memoárů Born to Run, představení měla jasný řád a kostru a pořadí písní se měnilo jen minimálně. Mistr jede model stand-up comedy, vtipkuje o sto šest, dává si pozor na dikci a barvu hlasu, v některých historkách hraje hned několik rolí a písničky fungují v podstatě pouze jako spojovací prvky. Ať už si o kapitánovi Amerika myslíte, cokoli chcete, tohle je zážitek jako hrom.

Podobně mimořádný je záznam příhodně nazvaný Night of a Thousand Voices. New Model Army si do londýnské Round Chapel loni v dubnu pozvali na dva koncerty fanoušky z nejvěrnějších, právě za účelem natočení unikátního živáku. Na koncertech NMA se zpívá pravidelně, hodně a nahlas, ale v tomhle případě zašla kapela ještě mnohem dál – dopředu bylo avizováno, že aranže písní i PA systém budou přizpůsobeny tomu, aby dostatečně vynikl sbor publika, a skutečně, povedlo se. Občas kapelu ani neslyšíme. „Mezi vámi jsou jistě skvělí zpěváci, někteří dost možná mnohem lepší než my. Jiní zase možná neumí zpívat vůbec. Ale o to nejde, dnes jsme v tom všichni dohromady,“ říká frontman Justin Sullivan v úvodním intru a přesně tak se stalo. Stejně blízko ke zpívání u táboráku a gregoriánským chorálům. To, s jakým přehledem publikum dává i poměrně složité skladby jako například Fate, Family Life nebo Bad Old World, je až nepochopitelné. A vůbec – celé je to vyloženě dojemné. New Model Army to táhnou skoro čtyři dekády, a stále se snaží hledat něco jiného a nového.

Americký jazzový bubeník Makaya McCraven se na disciplínu jménem koncertní záznam podíval na nahrávce Universal Beings ještě úplně jinak. Dvaadvacet tracků zachycuje čtyři různé koncerty ve čtyřech různých sestavách a ve čtyřech různých městech – Londýn, Chicago, Los Angeles a New York. Všechno kompletně a radikálně sestříhané a poslepované do zcela odlišné podoby. Podobným způsobem kdysi pracoval producent Teo Macero, takto vznikala albová podoba nekonečných studiových jamů Milese Davise a jeho crew. Výsledkem je fascinující mozaika, jejíž podoba u termínu jazz skutečně teprve začíná – tady jsme post všechno, neuvěřitelná sóla se čelně potkávají s hříšně bohatým kompilováním samplů à la Paul’s Boutique. Příliš technicistní? Možná, jenže když ta devadesátiminutová deska tak neuvěřitelně šlape! Jména jako Shabaka Hutchings, Nubya Garcia nebo Junius Paul jako záruka, i statisté.

Chtěl bych tam být, říkám si u každého poslechu této trojice nahrávek, málokdy se daří věrně zprostředkovat něco tak důvěrného a individuálního jako je zážitek z koncertu. Třikrát jinak, třikrát skvěle. Pak že se netočí, respektive nevydává.

Info

foto © Jochen Melchior

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Šejkr #121: Nanovo

Michal Pařízek 12.01.2024

Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace