Šejkr #59: Dny, kdy nám to spolu nejde

Po dvou letech pod topoly. Minule jsem tady vystřílel všechny náboje ohledně ovací nad malými akcemi a teď marně hledám slova. Emoce tlučou křídly už od Kyjova, chceme tam být rychle, a to ještě netušíme, co nás čeká na místě. Tradiční „rynek“ funguje náramně, pokud jsem měl pocit, že na zahradě Kralovy vily jsem jenom zdravil, tady je to teprve potlach. I proto se se stánkem trochu loudáme, ale stojí celkem rychle a díky mobilní lednici je i víno nachlazené. Tady jsem doma, ani nevím proč.

Změny mám svým způsobem rád, ale je dobře, že některé jistoty zůstávají. Beseda funguje pokaždé jako showcase toho nejzajímavějšího z česko-slovenské scény, letos to není jinak. Nikomu nechybí ani jedna z britských kapel, nebo možná ano, ale co si budeme povídat, největší ovace (by) stejně mělo překvapení v programu. Tradičně vidím první kapelu až v pátek hluboko v noci, a to ještě navíc zrovna ty, které znám skoro nejlépe. Nejde jen o to, že nás je letos na stánek celkem málo, ani o to, že dorazí hodně známých. Spousta z nás se naposledy viděla právě předloni tady, ukazujeme si, kde to tehdy bylo, na Áčku čaruje Jakub Zvíře se svojí smečkou a je dobře. Z přenosných FM popelníků se stává okamžitě prodejní hit, předháníme se v tom, co všechno se do nich dá uložit. Veltlín střídá sauvignon a naopak, do toho si zástupci Uni přivezou whisky se škodolibým názvem Writer’s Tears. Showcase na více úrovních? S půlkou delegátů se ani nestihneme potkat. A pak další jistota páteční noci –mistr Myslivec ve svém nejlepším. Viděli jste mě tancovat? Aby ne.

„Nezahrál jsem ti Suicide,“ omlouvá se v poledne Prokop, ani jsem si nevšiml, odpovídám s úsměvem. Sobota už je mnohem zodpovědnější, na stánku se střídáme častěji, Su je držák a dokonce i David přišel včas, navíc přijela posila, která si to ještě stihla předtím vyříkat s liberaturou. Takže se konečně dojímám u Tamary, moje malá premiéra, jsem rád, že k prvnímu koncertnímu setkání došlo právě tady. „Dny, kdy nám to spolu nejde,“ zpívají, což není jen můj dosavadní hit léta, ale i mantra posledních dní a týdnů. Maličko jsem se obával toho, že to „spolu“ bude trochu složitější, ale atmosféra všech akcí, kde jsem byl, tolik nabíjí. V podvečer mě kacířsky napadá, že budeme mít letos na Moody Moon Noize zatraceně hodně práce, abychom si nepokazili reputaci. Zatím je léto veskrze euforické, laťka je vysoko. To je dobře.

Jak se máš, drahá? „Neptej se, ale moc ráda tě vidím,“ odpovídá moje milá Katarína, nakonec jsme si ani pořádně nepopovídali, jen se letmo pozdravili. Předtím než si s Celibátem ukradla celý večer pro sebe a vlastně i potom. To už v backstagi vládne trnavská crew s bratislavskou manažerkou. Každý rok zamíří někdo do špatného Tasova, ale že to budou zrovna ti, co jedou ze Slovenska, to bychom nečekali. V předzvěsti blížící se bouře balíme narychlo stánek, i když nakonec vlastně nebouří. Hlavní pódium zůstává na poslední dvě vystoupení osiřelé, skvělou zprávou je, že to nikomu nevadí. Míjím další známé, s některými se loučím, s dalšími zdravím. „Ty seš tady vážně od pátku?“ Ano, byl jsem. Jak je ten hájek malý, tak je pořád možné se tu nepotkat. Únava nakonec vyhrává, poslední hubenou mrchu si raději beru na cestu a opakuju si tradiční: Tak zase za rok. Mezi poli mi v hlavě zní Denisova „nádej, čo zomiera vždy prvá“. Miluju, ale nevěřím. Nevěřím.

Dneska v osm večer s Velloceto, Tamarou, Tropical Fuck Storm, Denisem, Maarjou Nuut, For Breakfast nebo Adiou Victoriou a jedním překvapením, které si „nemění telefonní číslo“. A slibuju, že už se nebudu dojímat.