Šejkr na doma: Kouzlo hlasu

Taky jste si všimli, že spolu lidi posledních pár dní méně mluví? Jasně, částečně je to dáno hysterií, nezvykem a s rouškami se taky nechlubíme, co si budeme povídat. Ale stejně – zvykl jsem si poslední týden chodit do kanclu a zpět pěšky a že bych narazil na někoho ne snad v družném, jen alespoň v normálním hovoru, to se říct nedá. Stejně tak v poloprázdných dopravních prostředcích. Třeba teď všichni více čtou… A vyplatí se to, zrovna včera jsem se dozvěděl, že podle studie australských vědců obliba kávy zdaleka není tak škodlivá, jak nám tvrdili (kromě toho, že jde o dědičnou záležitost, takže za to de facto nemůžeme), a že prý pět šálků denně je v pořádku. To se mi ulevilo. Pardon, v kuchyni mi píská moka konvička.

A propos, konvička. Petr Borkovec se evidentně pročetl až k jednomu z mých sloupků a mailem mi poslal upřesnění k příběhu o konvičce. Potěšilo. Stejně jako pár, podle jeho slov „nevyžádaných“, rad k jejímu používání. „Nikdy ji nemyj!“ Nebudu. Příhodná rada v téhle době. Ale zpět k tématu, neděli se pokusíme zasvětit (sic!) lidskému hlasu, tomu, čeho se nám v poslední době nedostává. Samozřejmě existují telefony, Skypy, Face Timy, video hovory, konferenční meetingy, to je všechno přínosné, ale stejně to není ono. Možná mi chybí kouzlo nechtěného, ty náhodné střípky hovorů, které člověk zaznamená během pauz mezi písničkami, neopakovatelné útržky cizích promluv, co doprovází jakoukoliv procházku. Občas překvapí mile, jindy vyděsí a někdy mám pocit, že by se z nich dala sestavit kniha.

Dnes vybírám pár ukázek ze zpívaných desek, nečekejte žádné intelektuální pojivo, slyšet hlasy je občas potřeba. Pravda je, že slovenština u britských The Heliocentrics mi vyrazila dech, teprve za nějakou dobu jsem si vzpomněl, že už jsem to vlastně věděl – parádní nové album Infinity of Now natočili s původně bratislavskou zpěvačkou Barborovou Patkovou. Úplně jiná kategorie je v Berlíně usazená hudebnice a producentka Lyra Pramuk – debut někdejší spolupracovnice Holly Herndon nebo Majy Raktje vyžaduje opakovaný poslech, ale už první setkání s ním je naprosto dechberoucí. Hlas v hlavní roli, přímý, reprodukovaný i modulovaný, avant pop kořeněný novou klasikou nebo scatem a oživlé vzpomínky na Diamandu Galás. Tudy rozhodně ano.

Stejně je zajímavé, co takový hlas dokáže způsobit. Taky se vám stává, že si některé lidi pamatujete jen podle toho, jak zní jejich hlas? Mně často. Stejně tak se mi děje, že se kvůli zvuku nebo barvě hlasu nedokážu zbavit písničky, která by mě obyčejně ani nezaujala. Jako v případě Ren Harvieu. I když u ní mě upoutalo i tričko s nápisem This is what a Bob Dylan fan looks like, objednávejte na www.definitelydylan.com. No a pak jsou hlasy, které vás provází napořád. Včera to bylo rovných dvacet let, co vyšlo album The Covers Record. Cat Power a zcela geniální verze Wild Is the Wind. Pouštím rovnou Moon Pix, pak Jukebox, sakra, zásek. Ještě že mám tu moka konvičku.