Články / Sloupky/Blogy

Šejkr na doma: Surreální hygiena

Šejkr na doma: Surreální hygiena

Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 23.04.2020

Každé ráno není dobré. To dnešní nebylo, včerejší záplava podivných zpráv zjevně zafungovala a ve chvíli, kdy Václav Klaus vyzývá k revoluci, už nezbývá než konstatovat, že situace se stává zcela surreálnou. Náladě nepomohli ani Talking Heads, a to je co říct. True Stories doposlouchám s největším sebezapřením a vyrážím směrem Londýnská. Na milovaném Náměstí Míru, kde jsem nebyl snad dva týdny, přichází další důkaz dvojí reality. Vedoucí štábů si plačtivě stěžují, jak se občané nechtějí nechávat testovat, skandál a rebelie! Skutečnost? Před devátou ráno (tedy hodinu před otevřením, v první den provozu) stojí u testovacího místa dvě více než stometrové fronty.

K zubní hygieně mám poněkud ambivalentní postoj, úkon samotný nepatří mezi ty nejpříjemnější, ale pocit, když člověk vyleze z ordinace, je náramný. Samozřejmě pouze do té doby, než si to dokonale čisté prostředí zaneřádím prvním kafem, jídlem nebo cigaretou. Chodím do ordinace v těsném sousedství pobočky Mamacoffee v Londýnské, takže kafe se vyloženě nabízí. Dnes jsem za svou dentální hygieničkou Eliškou jel s ještě divnějšími pocity, nemohla za ně ani tak konstelace při probuzení, ale… přece jen člověku probleskne hlavou, že absolvovat právě takovéto úkony v dnešní době asi není úplně moudré. Což se ještě prohloubilo při vyplňování dotazníku o způsobilosti k zákroku – nepřišel jsem do styku s nikým nakaženým, nesetkal jsem se s nikým podezřelým z nakažení, příznaky nemám, potvrzuji bezúhonnost. (Je tohle všechno pravda? Nevím, ale podepisuji.) Elišce říkám, že jsem vlastně ani nevěděl, že fungují, vrtí hlavou, že něco dělat musí a že je ráda, že už jim ordinace funguje celkem normálně. Týdny, kdy měli úplně zavřeno, byly prý hrozné. Natahuji se na křesle, otevírám pusu a zavírám oči. Jenže! Dneska je to celé najednou podezřele příjemné, nečekanou blízkost někoho de facto cizího si užívám, nálada se lepší každým rýpnutím do zubu nebo dásně. Půlhodina uteče až příliš rychle, dokonce mi nevadí ani to co vždycky – předvádět před zrcátkem, jak si doma čistím zuby. Oba se u toho smějeme, Elišce se hezky zužují oči, pod rouškou samozřejmě není vidět, že se směje, ale já už to poznám. Z ničeho nic si vzpomenu, jak jsem jí přesně tuhle část „procedury“ napoprvé odmítl. Bylo mi to pak trochu líto, ale stejně jsem jí svoje pohyby kartáčkem tehdy neukázal. Zajímalo by mě, jestli si to pamatuje. Nezeptám se. Po skončení si ještě povídáme, vlastně se mi z ordinace nechce. Po chvilkovém zaváhání si dokonce podáme ruku.

S kafem v ruce procházím přes Náměstí Míru, fronty u testovacího vojenského stanu se protáhly, pořád ještě není otevřeno. Někteří tam postojí pár hodin. Vlastně ani nevím, proč si flat white kupuji, zvyk je zvyk, ale s nasazenou rouškou se kafe pije špatně. Vím to už pár týdnů, ale stejně si ho pořád beru, snad na důkaz normality, kterou potřebuji. Pomáhá to, i když kafe většinou vystydne. Pouštím si Thiaga Nassifa, další dávku jedné ze závislostí posledních týdnů, a vydávám se do kanclu pěšky. Uhýbám do Černomořské a přemýšlím o tom, jak dlouho bude tohle celé ještě trvat – zprávy se liší každou hodinu, vyčistit od viru potřebujeme, ale za jakou cenu. Dnešní den mi (snad) zachránila zubní hygiena, ale surreálno nemizí. Po cestě Vršovicemi potkávám dva kluky v kraťasech, kteří nesou pět (!!!) párů lyží, o dva rohy dále venčí starší, poněkud pitoreskně oblečený pán na vodítku gekona. Placebo?

Info

ilustrace © Noah Davis

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.

Šejkr na doma: Nedělní kino

Michal Pařízek 26.04.2020

Dnes to trochu odlehčíme filmovými tipy. Máme neděli a lenošení u obrazovky se prostě nabízí.

Šejkr na doma: „Now here's a little story, I've got to tell...“

Michal Pařízek 25.04.2020

Bylo to 23. února roku 1995. Polovina devadesátých let nebylo moje úplně nejlepší období, moc jsem toho nedělal a to, co jsem dělal, mě moc nebavilo.