Články / Reporty

Šepoty a výkřiky (Anna Calvi)

Šepoty a výkřiky (Anna Calvi)

Akana | Články / Reporty | 10.11.2018

Rudá je mimo jiné barvou vášně, sebevědomí, náruživosti. Že ji Anna Calvi, rodačka z londýnského Twickenhamu, nemá v oblibě náhodou, předvedla v Lucerna Music Baru den po výročí jistých petrohradských událostí, k nimž rudá rovněž patřívala, ale s tím pochopitelně zpěvaččin outfit ani nasvícení scény nemají nic společného. Cílem Anny Calvi není prosazování politických utopií, ale posouvání hranic svobody sebevyjádření. Nejen upřímná umělecká výpověď, ale také cílevědomá cesta k ní, neomezovaná žánrovými ani genderovými pravidly, o to tu jde. O možnost ukázat světu ničím nezkreslenou podobu své osobnosti.

Pro Annu Calvi jsou prostředkem k dosažení této mety hlas a kytara, aniž bych chtěl upozaďovat její songwriterské schopnosti, které letošním albem Hunter potvrdila. Disciplinovaná a soustředěná služba písni s pevně danou strukturou i spontánní výtrysky emocí, to jsou její zbraně. Ale i když se pěvecky dokáže také pořádně urvat ze řetězu, jak tomu bylo třeba v závěru Don't Beat the Girl Out of My Boy, je to její Telecaster, skrze nějž dává průchod svým nejvnitřnějším, nezkroceným pocitům. Její kytarová hra je velmi intuitivní, impresionistická, přes evidentní technickou erudici se nebojí dravých disonancí ani hendrixovských tortur nástroje, při nichž končívá na podlaze, aniž by to zavánělo křečí nebo přehráváním.

Nerad bych se dopouštěl nějakých povrchních přirovnání, ale jsou dvě velká jména, která se mi během koncertu opakovaně vracela na mysl. Nešlo o hudební podobnost, spíš o celkový dojem. Elektrizující charisma nepostrádající určitý prvek tajemna a vypjatá, ale kontrolovaná expresivita, tím může Anna Calvi připomenout Siouxsie Sioux. A s Jeffem Buckleym ji zase spojuje obdivuhodné dynamické i emocionální rozpětí, které během koncertu předvádí. Od šeptaných veršů a křehoučkých kytarových pavučin po uragány vášně, noiseového třeštění a citového obnažování. To vše v rámci struktur nesporně písničkových, ale na hony vzdálených konfekčním popovým půdorysům.

fotogalerie z koncertu zde

Trojice Anna Calvi, Mally Harpaz (klávesy, perkuse, epizodně kytara) a Alex Thomas (bicí) přehrála až na dvě výjimky celou novinkovou desku doplněnou o výběr z debutového alba, v němž nemohla chybět monumentální Desire. Naopak překvapivě zcela pominula neméně úspěšnou dvojku One Breath. Jako druhý přídavek pak zazněl cover písně Ghost Rider od Suicide, který Anna Calvi zařadila už na své čtyři roky staré EP předělávek Strange Weather. Trio se do překopávání útrob téhle klasiky vrhlo odvážně a s vervou, nicméně jsem se neubránil dojmu, že ta nespoutanost a chůze po ostří je tentokrát o chlup okázalejší, než aby byla stoprocentně věrohodná. Jako by na chvíli prosvítal skelet konstrukce, který být vidět nemá. Proto možná finále nebylo až tak strhující, jak být mohlo, ale to na jinak fantastickém výkonu nic nemění. Jedinečnost se nekryje s dokonalostí. A Anna Calvi jedinečná je.

Info

Anna Calvi (uk)
8. 11. 2018 Lucerna Music Bar, Praha

foto: Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.