Články / Reporty

Šepoty a výkřiky (Anna Calvi)

Šepoty a výkřiky (Anna Calvi)

Akana | Články / Reporty | 10.11.2018

Rudá je mimo jiné barvou vášně, sebevědomí, náruživosti. Že ji Anna Calvi, rodačka z londýnského Twickenhamu, nemá v oblibě náhodou, předvedla v Lucerna Music Baru den po výročí jistých petrohradských událostí, k nimž rudá rovněž patřívala, ale s tím pochopitelně zpěvaččin outfit ani nasvícení scény nemají nic společného. Cílem Anny Calvi není prosazování politických utopií, ale posouvání hranic svobody sebevyjádření. Nejen upřímná umělecká výpověď, ale také cílevědomá cesta k ní, neomezovaná žánrovými ani genderovými pravidly, o to tu jde. O možnost ukázat světu ničím nezkreslenou podobu své osobnosti.

Pro Annu Calvi jsou prostředkem k dosažení této mety hlas a kytara, aniž bych chtěl upozaďovat její songwriterské schopnosti, které letošním albem Hunter potvrdila. Disciplinovaná a soustředěná služba písni s pevně danou strukturou i spontánní výtrysky emocí, to jsou její zbraně. Ale i když se pěvecky dokáže také pořádně urvat ze řetězu, jak tomu bylo třeba v závěru Don't Beat the Girl Out of My Boy, je to její Telecaster, skrze nějž dává průchod svým nejvnitřnějším, nezkroceným pocitům. Její kytarová hra je velmi intuitivní, impresionistická, přes evidentní technickou erudici se nebojí dravých disonancí ani hendrixovských tortur nástroje, při nichž končívá na podlaze, aniž by to zavánělo křečí nebo přehráváním.

Nerad bych se dopouštěl nějakých povrchních přirovnání, ale jsou dvě velká jména, která se mi během koncertu opakovaně vracela na mysl. Nešlo o hudební podobnost, spíš o celkový dojem. Elektrizující charisma nepostrádající určitý prvek tajemna a vypjatá, ale kontrolovaná expresivita, tím může Anna Calvi připomenout Siouxsie Sioux. A s Jeffem Buckleym ji zase spojuje obdivuhodné dynamické i emocionální rozpětí, které během koncertu předvádí. Od šeptaných veršů a křehoučkých kytarových pavučin po uragány vášně, noiseového třeštění a citového obnažování. To vše v rámci struktur nesporně písničkových, ale na hony vzdálených konfekčním popovým půdorysům.

fotogalerie z koncertu zde

Trojice Anna Calvi, Mally Harpaz (klávesy, perkuse, epizodně kytara) a Alex Thomas (bicí) přehrála až na dvě výjimky celou novinkovou desku doplněnou o výběr z debutového alba, v němž nemohla chybět monumentální Desire. Naopak překvapivě zcela pominula neméně úspěšnou dvojku One Breath. Jako druhý přídavek pak zazněl cover písně Ghost Rider od Suicide, který Anna Calvi zařadila už na své čtyři roky staré EP předělávek Strange Weather. Trio se do překopávání útrob téhle klasiky vrhlo odvážně a s vervou, nicméně jsem se neubránil dojmu, že ta nespoutanost a chůze po ostří je tentokrát o chlup okázalejší, než aby byla stoprocentně věrohodná. Jako by na chvíli prosvítal skelet konstrukce, který být vidět nemá. Proto možná finále nebylo až tak strhující, jak být mohlo, ale to na jinak fantastickém výkonu nic nemění. Jedinečnost se nekryje s dokonalostí. A Anna Calvi jedinečná je.

Info

Anna Calvi (uk)
8. 11. 2018 Lucerna Music Bar, Praha

foto: Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?