Sabina Coufalová | Články / Reporty | 28.05.2022
Dvacátého třetího dubna 2020 píšu editorovi: „Já bych si vzala Oranssi Pazuzu, Mestarin kynsi.“ Za týden měl být koncert. V květnu téhož roku mi píše Karel Veselý: „Modlím se k bohu metalu, abychom se v září sešli ve Futuru.“ A o dva roky později do Prahy už doopravdy vtrhl oranžový démon z Finska, aby předvedl naživo svoji oceňovanou desku.
Večerní výpravu do studených zákoutí duše zahájil norský umělec Sturle Dagsland surreálnou performance a fascinující prací s hlasem. Každému dal na uvítanou loknout ayahuascy a Deaf Kids, příhodně z Brazílie, poté další hodinu dolévali. Kombinací psychrocku a tradičních jihoamerických rytmů a nástrojů za doprovodu syrové punkové kytary rozjeli šamanský rituál. Vystoupení postupně gradovalo, výbuch energie na konci. Nové a staré, elektronika pro metalisty. Kdy už se zakážou stroboskopy?
A pak skřeky ze tmy. Jedna kytara, bicí a tři pulty s krabičkama. Oranssi Pazuzu po dvou letech od vydání představili publiku živou verzi alba Mestarin kynsi, v překladu Mistrovský dráp. A udeřili halucinogenními efekty. Nebylo na místě posluchače šetřit, naopak co nejdříve je přivést na hranici šílenství. Postupně se přidávaly další kytara a basa, zpěvák Juho „Jun-His“ Vanhanen si publikum namotával na prsty a psychedelická elektro linka jela naplno. Ve Futuru se začaly dít paranormální jevy, které trvaly téměř hodinu a půl. Temnota, brutalita, nepolevující severské tornádo. A to všechno v precizním technickém provedení. Aktuální desku finští kazatelé místy okořenili blackmetalovou minulostí, abychom nezapomněli, co v sobě mají.
Oranssi Pazuzu dokázali, že posouvají hranice současného metalu a psychedelického rocku. V živém podání jednoduchá, ale výrazná rytmika, střídání repetitivních částí a použití podivných zvuků otevírají dveře do nejdivočejších snů. A nahlas. Až z toho místy drkotaly zuby.
V recenzi na Mestarin Kynsi jsem psala: „Oranssi Pazuzu znají jazyk, kterým se ovládají duše.“ Těžko říct, jaký bůh se do nich vtělil. Byla to kolektivní kontemplace.
Oranssi Pazuzu (fin) + Deaf Kids (bra) + Sturle Dagsland (no)
26. 5. 2022 Futurum Music Bar, Praha
foto © Sabina Coufalová
Filip Peloušek 30.09.2024
Už příprava scény pro finální set v Concert Hall dávala tušit nápor na všechny smysly – fukary na listí, roztrhaná plátna a temné prapory.
Filip Peloušek, Dominik Polívka 29.09.2024
Jak byly první dvě noci pod Veletržákem ve znamení dystopie a pozvolného zániku civilizace, tak sobotní noc posouvá dění do chladné mechanické budoucnosti, kde jsou lidé pouhou vzpomínkou.
Klára Řepková 29.09.2024
Adam Dragun jen občas mezi skladby zařadí proklamace, které mají podtrhnout úzkostlivé vyznění nahrávky o „východoevropské verzi pozdního kapitalismu“.
Dominik Polívka, Jarda Petřík 28.09.2024
Kdo čekal, že program do druhé ranní ryze postávací/posedávací, toho 33EMYBW vyvede z omylu během prvních minut svého frenetického živáku.
Marek Hadrbolec 27.09.2024
Kanadská čtveřice sice několikrát nabídne záchranné lano v podobě melodie nebo silnějšího motivu, nikdo ale nemá vůli se ho chytit a nechat se vytáhnout zpět na světlo.
Dominik Polívka, Kristina Kratochvilová 27.09.2024
Přebíhám rozkopanou silnici k Veletržnímu paláci, který se na další čtyři večery, a brzká rána, stane mnohým druhým domovem. Mám skluz...
Jakub Veselý 27.09.2024
Ďalšie skladby napredujú bez pauzy a dlhé repetičné pasáže nehlásia koniec. Je to jeden celok, ktorý omamuje poslucháčov.
Veronika Tichá 25.09.2024
Z nové desky, na jejíž vydání spustili WWW crowdfundingovou kampaň, úspěšnou po pár dnech, nezaznělo živě nic, nicméně dvojice Anděrových předvedla...
Jarda Petřík 25.09.2024
Jsou to právě tyhle kontakty a propojení napříč AV festivalovou scénou, které v budoucích letech posunou Lunchmeat festival co do prezentovaných projektů výrazně dopředu.
Jarda Petřík 24.09.2024
Po čekání na dostatečně silnou mlhu se rozsvítí intenzivní bílá světla a uprostřed prostoru před projekčním obdélníkem se pozvolna zhmotní postava Katariny Gryvul.