Články / Reporty

Sharpe 2022: O tom, co ti chci říct...

Sharpe 2022: O tom, co ti chci říct...

Michal Pařízek | Články / Reporty | 25.04.2022

„Měsíc jsem nemohla ani brečet, ani dělat nic jiného. Dnes to bude moje první veřejné vystoupení od chvíle, co začala válka. Co jsem musela Ukrajinu opustit.“ Ukrajinská hudebnice Jekaterina Jeremenkova alias daKooka na festivalu Sharpe původně neměla vůbec vystoupit, nakonec přijela jako náhrada za na poslední chvíli zrušené Planeta Polar. Emotivní proslov DaKooky zahájil panel When the guns roar, should muses be silent?, věnovaný situaci na Ukrajině a dalším možnostem pomoci a spolupráce v rámci hudebního sektoru. Čtvrtý ročník Sharpeu proběhl stejně jako všechno v posledních měsících ve stínu války na Ukrajině i (snad) doznívající pandemie. Zatímco loni zahradou Nové Cvernovky cloumala euforie a nadšení ze společného shledávání, letos to byly mnohem vážnější tóny i témata. Vzájemná spolupráce je klíčem, o to důležitější podobná setkání jsou. A budou.

Pandemie ovlivnila i Sharpe, v rámci letošního showcase kalendáře šlo o první podobnou událost. Tradiční Eurosonic Noorderslag byl přesunut do online prostoru, Tallinn Music Week nebo Ment budou pořádány v jiných termínech. Bratislavská akce byla poprvé ve třídenní podobě, hlavním jménem otevíracího večera měla být japonská trojice Tricot, ale jejich turné bylo přeloženo na podzim. Byly tak představeny „pouze“ domácí projekty a ukázalo se, jak nekompromisní a důsledná dramaturgie Sharpeu je. Začátek patřil Miroslavu Tóthovi a jeho Dystopic Requiem Quartet, který předvedl Tóthovy kompozice Black Angels Song a Nénia pre Ukrajinu, skladbu, která vznikla hned třetí den po vstupu ruské armády na Ukrajinu. Moderní vážná hudba na začátek festivalu nových nadějí? Žádný problém.

Podobně posluchačsky nesnadné i nevšední bylo představení alba Blurry AF slovenského producenta Jonatana Pastirčáka, které vydal pod nickem Isama Zing. Je potřeba říci, že jde o částečnou malou domů (kooperace labelů Mäss a Full Moon Forum), ale v rámci tak povedeného vystoupení je to jistě omluvitelné. Pastirčák na výzvu hlavy festivalu Michala Berezňáka sestavil skutečný ansámbl. Původně se měli účastnit všichni, kdo se na nahrávce podíleli, což se nakonec úplně nepovedlo, ale i tak se představila široká sestava, včetně producentů Olivera Torra, Aid Kida nebo zpěvaček Eriky Rein a Ely Tolstovy. Pro velkou část publika, a jistě i hudebníky, šlo o nezapomenutelný zážitek, který se asi nikdy nebude opakovat. Skladby z alba zazněly v upravených verzích, během kterých byl využit i místní klavír nebo industriální objekty. A atmosféra na konci byla tak pohnutá, že bylo škoda rušit ji něčím takovým, jako byl avizovaný křest.


NUTNOST PŘESAHU

Jonatanovo album je postaveno na spolupracích, i proto byl takový úvod pro akci typu Sharpe ideální. Pastirčák o dva dny později pódiovou výpomoc Oliveru Torrovi oplatil a společně dokonale „vymetli“ – obrazně i fakticky – místní sklepní prostor zasvěcený elektronické hudbě. Zrovna jejich společná konceptuální performance může být typickým příkladem toho, v čem je Sharpe výjimečný. Pro mnoho kritiků bývají showcasy synonymem veletrhů, nabízení se a komerce. Částečně je podobná kritika oprávněná, ovšem ne pokud jsou takové akce pořádány způsobem, jakým se to dělá v Bratislavě. Oliver Torr byl do programu vybrán na základě loňského úspěšného alba Fragility of Context a pořadatelé nad jeho účastí nezaváhali ani ve chvíli, kdy oznámil, že půjde o konceptuální vystoupení postavené na site specific kontextu a improvizaci. Experimentální hudbě patřila i další, poměrně velká část programu – zmiňme například představení slovenské umělkyně Adely Mede nebo slovinské harfenistky rouge-ah. V mnoha případech šlo o vrcholy programu.

fotogalerii z celého festivalového dění najdete tady

Právě ve světle povedených, experimentálněji laděných setů se ukázalo, že – přes obecnou chválu dramaturgie – line-up letošního ročníku nebyl, i díky zmíněným absencím nebo výměnám na poslední chvíli, tak silný jako v minulých letech. Některým z vystupujících koncerty příliš nesedly (domácí shallov, rakousko-čeští Nichi Mlebom nebo už tři roky vyhlížení Italia 90), jindy byla rozeznatelná absence přesahu nebo hlubší myšlenky. Což byl třeba případ Dutch Criminal Record z Portsmouthu, kteří během Sharpeu vystoupili hned dvakrát, nebo s ovacemi přijímaného energického vystoupení srbských Koikoi. Těmto koncertům nelze vytknout nedostatek profesionality nebo umu, jenže ve chvíli, kdy mozkové receptory atakují tak výrazné zážitky, jaké nabídli Isama Zing, rouge-ah nebo Fvck_Kvlt crew, tak se nároky logicky zvyšují. Jistě, hudba může být pouhou zábavou a někdy by dokonce být i měla. Což ale nic nemění na tom, že to občas prostě nestačí.

Všechno se stihnout nedá. Osobně mi je líto, že jsem nestihl žádný z akustických koncertů v místní knihovně, stejně tak zamrzí i neúčast na vystoupeních slovinského producenta Shekuzy nebo sotva pár minut z koncertu domácích The Ills, kteří zahráli premiérově v nové sestavě. Vydařené byly show Amelie Siby, německého producenta Zouje (to jméno si zapamatujte), Niny Kohout nebo Tolstoys či artpunkových Global Charming z Amsterdamu. Nezklamali Timea, Sýček nebo producent Whithe, samostatnou kapitolou bylo vystoupení ukrajinské umělkyně daKooky. Upřímně se přiznám, že můj dojem byl ovlivněn jejím pohnutým přednesem před panelem věnovaným ukrajinské hudební scéně, ale takovou dávku emocí, jakou nabídla zjevně velmi improvizovaná show – doprovázela se sama na klavír nebo za pomoci podkladů puštěných z iPadu – se často nevidí. Skvělý songwriting, úžasný hlas a hlavně nefalšovaná radost z možnosti po několika velmi těžkých měsících být znovu před publikem. Velice silné. DaKooka přednesla i zbrusu nový singl refugee a doporučit lze i její album 31006, které mi hrálo ve sluchátkách cestou domů.


JAK TO ŘÍCT

„Není to o tom, co chceš slyšet, ale o tom, co ti chcem říct,“ říká Fvck_Kvlt ve skladbě s příznačným názvem Happyend. Happyendem můžeme nazvat i to, že se čtvrtý ročník festivalu Sharpe uskutečnil, překážek nebylo málo: časová tíseň – od minulé edice uplynulo pouhých sedm měsíců –, nejistota v rámci pandemické situace, válka v těsném sousedství, nestálé počasí. Přes určité výhrady byl Sharpe opět velmi povedený, znovu s výjimečnou a neopakovatelnou atmosférou, za což patří velký dík i útulným prostorám Nové Cvernovky. Už jen možnost sedět v její malebné zahradě přináší ohromně uklidňující pocit, což dosvědčí členové kapel Nichiho Mleboma nebo Amelie Siby, kteří si užívali nejen vlastních vystoupeních, ale celého festivalu, či početná výprava ze slovinského festivalu Ment, v Bratislavě představující svou domácí scénu. Podobnou příležitost dostane na červnovém Mentu i strana slovenská. Je třeba si postesknout nad tím, že se na (dosud žádném ročníku) Sharpeu více neprojevila i naše proexportní kancelář Soundczech, letošní silné zastoupení v programu tomu rozhodně nahrávalo. Neformální setkání s profesionály nestačí, ta se odehrávají na jakékoli podobné akci pravidelně a jaksi mimoděk. Je to škoda i z toho důvodu, že Sharpe je mnohem relevantnější a pro odborné publikum a hlavně veřejnost mnohem zajímavější akcí než kterákoli z tuzemských showcase přehlídek.

Z konferenčního programu rezonoval panel věnovaný duševnímu zdraví, inspirativní byla debata nad dalšími možnostmi financování umělců How to make money from…wait a minute… Music? Inspirativní i kvůli zjištění, že DIY principy zřejmě nadále zůstanou klíčem. Bylo pěkné zjistit, že zástupce slovenské SOZY, organizace věnující se ochraně autorských práv, měl sice tematicky laděné ponožky s houslovým klíčem, ale jeho vyjádření byla podobně vágní jako od zástupců obdobné organizace u nás. Nejsilnější dojem vzbudil zmíněný panel When the guns roar, should muses be silent? – nejen kvůli extrémně vypjatému tématu nebo nutnosti se mu věnovat okamžitě a na všech úrovních, ale zejména pro důraz, a zároveň až neuvěřitelný klid, se kterým zástupci tamní scény Tetyana Filevska, Vlad Yaremchuk nebo Dartsya Tarkovska o situaci, ve které umírají jejich přátelé i blízcí, hovořili. O nutnosti umět naslouchat se není třeba bavit, jenže není to jen o tom, co chceme říct, ale jakým způsobem to činíme.

Naposledy se rozhlížím po kouzelné zahradě Nové Cvernovky, z přítmí Cverna klubu se ozývá rachot v podání dvojice Kladivo a Motyka (vhodně zvolený název) a v místním baru zbývá posledních pár lidí. Loni touto dobou zde vládlo bujaré nadšení, letos je to trochu unavenější, což je vidět jak na pozůstalém počtu návštěvníků, tak na tvářích pořadatelů. Ale to je v pořádku. Škála má být co nejširší, ať už jde o náladu, hudbu nebo emoce. Sem se budu vracet vždycky. A rád.

Info

Sharpe 2022
21.-23. 4. 2022 Bratislava

foto © Tomáš Kuša

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Mé dojetí se tady snadno ztratí (Low)

Jiří Přivřel 14.05.2022

Low na svém aktuálním turné srdce Evropy míjejí, já zase minul jejich pražský koncert před třemi roky v Meetku. Bylo to v létě, byl jiný program, dodnes lituji. Z letošní…

GusGus každému z nás

Tomáš Kouřil 10.05.2022

Zastávky na turné GusGus k poslednímu albu se brněnská Fléda dočkala skoro až rok poté, co deska Mobile Home vyšla. Stálo to za to?

Letmé, a intenzivní (Donaufestival)

Bára Jurašková 10.05.2022

Dvouhodinový dialog s publikem za sebou nechal kromě hudební vzpomínky hlavně chuť nepřehlédnutelné, bezpodmínečné laskavosti. Hyperpopová diva nutí publikum šílet...

Mnohorozměrná Róisín Murphy

Akana 05.05.2022

Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea...

Zkrocený temperament Céu

Akana 01.05.2022

Písně, v nichž Céu kombinuje brazilské tradiční rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény.

Král pouštního blues (Mdou Moctar)

Jiří V. Matýsek 29.04.2022

Je to oprávněné, není to oprávněné, těžko říct. Našlápnuto Mdou Moctar vážně má. V MeetFactory hrál v české premiéře.

Tempo lidských strojů (Nitzer Ebb & co.)

Michal Smrčina 24.04.2022

McCarthy si v černém obleku, košili a brýlích udržuje výraz cynického kazatele, který neztrácí nadšení z dob, kdy začínali.

Nová zostava, rovnaké čaro (Billy Barman)

Ema Klubisová 23.04.2022

V sále zavládlo ticho a na tri a pol minúty publikum prevzalo rolu speváka, zatiaľ čo Juro hral.

Fanúšik je kamarát (Tommy Cash)

Ema Klubisová 10.04.2022

O pár minút na to sa rozsvietili červené svetlá a po krátkom potlesku a skandovaní sa ukázala aj estónska superstar...

Tajemství zavřené restaurace (Poprvé a naposledy, 420PEOPLE)

Maria Pyatkina 09.04.2022

Když jsem zamířila ke svému stolku, potkal mě povědomý úsměv – tanečník Filip Staněk držel v rukou dvě lahve a nabízel bílé nebo červené.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace