Show me your inner IKEA (Luki Essender, Galerie OFF/FORMAT)

Na vernisážích v galerii OFF/FORMAT je vždycky narváno. Vchod z ulice se tváří, jako by se nechumelilo, pán se vrací z práce, paní možná chtěla jen narychlo vyvenčit psa a už je jí zima, tak zvíře táhne dovnitř, studenti se courají domů z pár piv cestou ze školy a všichni postupně mizí ve dvorním traktu. Jediný rozdíl překračující rámec banality všedního dne je v tom, že se všichni nerozutečou do svých domovů, ale schází se v galerijním prostoru. On to zas tak velký kontrast nakonec není: Luki Essender, slovenskýá performerka připravil*a expozici, která podezřele připomíná domácí prostor určený k rutinním pracím. Možná proto je extrémně těžké se na ni soustředit, víc pozornosti tentokrát strhávají návštěvníci než výstava. Musím se dívat na to, jak se lidé dívají. A přes to dívání zkoumám vystavená díla.

Zajímavé je, že u stěn skoro nikdo nestojí a neciví. Není na co. Jsou z většiny prázdné, v celém prostoru galerie jsou umístěny všehovšudy tři obrazy formátu A5. Trochu větším kusem je plastika umístěná na dohled od vstupních dveří: vypadá jako obří sklolaminátová bradavka olemovaná stahovací páskou z IKEA. Jde o dílo Kemo Sabe, reference na Osamělého jezdce je jednoznačná, z bradavky se stává klobouk, haleluja. V ten moment mi dochází, že jsem až příliš ochotně sedla na vlnu asociační hry, kterou důmyslný*á Luki Essender pro návštěvníka přichystal*a a, ovlivněna výstavou fotografií Marie Tomanové, která zde proběhla několik měsíců zpět, nabrala zběsilé tempo. Easy, easy.

Zabrzdit mě takřka okamžitě donutily prádelní šňůry vypnuté za rohem. Náhlé a nečekané předělení galerijního prostoru je skvělý tah, ve spojení s lehkostí vystavovaného objektu se jedná o étericky banální bariéru, která představu příchozího o podobě místnosti efektně přeformátuje. Návštěvníci postávají zleva a zprava, dělí je prostor protkaný provazy, provázky a šňůrami, pečlivě na sebe navázanými, vyprávějícími příběh, který opět oslovuje každého trochu jinak.

Středu místnosti dominuje dřez. Lidi chodí kolem, nejdřív rychle, pak se vrací a zpomalují, zkoumají detaily. Těch je tam skutečně mnoho: modrá plastová síťka, do které jsou nacpané hliníkové obaly svíček; sádrový odlitek citronu; béžová silonka vycpaná čímsi; plastový lilek a lusky; konstrukce z bíle natřených větví, na kterých jsou nalepené samolepky s nápisem I <3 BIO; jutový, hrubě tkaný pytel se štítkem jako z fast fashion řetězce, akorát místo H&M nebo Gate je na něm kapitálkami HOPE. To zdaleka není všechno. Chci zkoumat víc a dál, hloub, ale mnohost lidské přítomnosti mi v tom aktivně brání. Založili si galerii, ale chodí jim tam lidi. Víno je k mání na zahradě. Po schodech vstupuju do měkké tmy.

Instalace, kterou připravil*a Luki Essender je tichá a slyšet je až úplně zblízka. Z dálky oslovuje vágností ve stylu naaranžovaných IKEA pokojíčků, zblízka rozehrává překvapivě sytý příběh. Nelze se zbavit pocitu, že v první chvíli vnímaná nahodilost umístění jednotlivých prvků se při detailnějším pohledu mění v absolutní smysluplnost v nejabstraktnějším pojetí. Při zahlédnutí každého nového detailu vnímám sílu poselství a promyšlenost koncepce. Vše je tu rozmístěno na základě vzájemné vnitřní souvislosti. Vůbec mě neruší, že instalaci nechápu mozkem, ale tělem.

Dřez bývá často vnímán jako symbol hygieny, omývání a čištění, paralelně tu ale probíhá obrovská mikrobí technoparty. To, že něco není přímo vidět (nebo slyšet), neznamená, že to neexistuje, svědčí to pouze o limitech našich smyslů. Člověk se někdy považuje za racionální, objektivní bytost, na pozadí mu i přesto neustále běží mix podvědomých a nevědomých obsahů. DJ Emotion rozjíždí svůj set a my, pseudointelektuálové žijící v iluzi, že máme svůj život pod kontrolou, stejně nakonec tančíme, jak píská.