Články / Reporty

Slastný tinnitus (Daughters)

Slastný tinnitus (Daughters)

Dominik Polívka | Články / Reporty | 22.10.2019

O možném návratu kapely Daughters se na sociálních sítích šuškalo už od roku 2015. Čekání vyústilo, dle mnohých hudebních webů, v jeden z nejlepší hudebních počinů minulého roku, s příznačným názvem You Won't Get What You Want. Od té doby se o jejich koncertech mluví v superlativech, až s jistým nádechem mysticismu.

Hloučky lidí před kulturním centrem Nová Cvernovka budily dojem, že spíš než na extrémní muziku dorazily na školní besídku. Obrazy zvířat nad vchodem jsou jedním z mnoha dokladů dříve funkční chemicko-průmyslové školy. Vnitřní prostor je o poznání nápaditější, ba vtipný. Například autentické otisky klíčů rozsypaných po zemi na toaletách, nutící si zkontrolovat kapsy, nebo díra ve zdi diletantsky zakrytá orámovanou mapou, hned naproti stánku s merchem. Starý laminátový nábytek a orvaná omítka udávaly entrée atmosféře, do které přicházela trojice kapel spojující lásku k hudbě s utrpením na samé hraně snesitelnosti.

Jako první zmapovali velkou, ne však vysokou rohovou stage čeští Decultivate. Světla kopírovala intenzitu, se kterou kapela sázela dravé riffy do zpola zaplněného prostoru. Zpěvák Zdeněk Frýba s ikonicky hustým chevronem cloumal stojanem od mikrofonu sem a tam a vybízel fanoušky k pohybu, na který však bylo, i přes znatelné nasazení kapely, asi příliš brzy.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Slogan „Ak prežijeme toto, prežijeme všetko“, který se nacházel na síti u vchodu do baru, by vcelku postačil jako vizitka setu Jeromes Dreams. Kapela z Connecticutu, která v pozdních devadesátkách ovlivnila, společně s Orchid nebo Pg.99, vývoj žánrů screamo a emo-violence, se po dlouhých sedmnácti letech dala znovu dohromady a přivezla nové album s lakonickým názvem LP. Pod sytě rudými reflektory, které po celou dobu setu nezměnily barvu, spustili hodinový set plný brutálních, disonantních záškubů, sténání a nekonečně vazbících kytar. Sál se proměnil v přetlakovou komoru sužující všechny, kteří si zapomněli špunty do uší. Dlouhý a nesourodý bordel přetínalo jen pár jemných intermezz, jež vzápětí přecházely do ještě většího hluku, ve kterém prakticky nebylo poznat, kde skladby začínají a kde končí.

Singly Michaela Jacksona a Technotronic na okamžik odlehčily sžíravé napětí před setem headlinerů večera. Sál byl narvaný po střechu a Satan již netrpělivě klepal na dveře. Zpěvák Alexis Marshall v naleštěných lakýrkách a se sestřihem à la Nick Cave rozpoutal peklo. „Don't tell me how to do my job!“ Zbytek šestičlenné kapely, až na oba svíjející se kytaristy, držel zodpovědně tempo. Zuřící dav byl Marshallovi od první sekundy naprosto oddaný a několikrát za večer ho pronesl nad hlavami. Jeho zlostné pohledy střídaly vyšinuté úsměvy, v zápalu opojení mlátil mikrofonem do svého už tak zjizveného čela, plival kolem sebe a líbal se s lidmi pod pódiem.

Katarze při skladbách Satan in the Wait nebo Daughter byly hluboké a dech beroucí. Při intenzivní The Lord Song šel dav do pitu až na krev. Long Rouds, No Turns zas potvrdila, že ani na brutální screamo se v kapele ještě nezanevřelo. Zazněly i starší songy, třeba The Hit nebo The Dead Singer. Kytary se zahryzávaly do sebe a společně s démonickými klávesami kolabovaly v závěrečné Ocean Song, při které se Marshall bičoval páskem a s mikrofonem v puse chrčel z posledních sil. Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál a slastný tinnitus drtil to temné v nás.

Info

Daughters (us) + Jeromes Dream (us) + Decultivate
20. 10. 2019, Nová Cvernovka, Bratislava

Foto © Su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý 07.11.2019

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

What the fuck am I doing here (Blood Red Shoes)

Jonáš Sudakov 06.11.2019

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.