Dominik Polívka | Články / Reporty | 22.10.2019
O možném návratu kapely Daughters se na sociálních sítích šuškalo už od roku 2015. Čekání vyústilo, dle mnohých hudebních webů, v jeden z nejlepší hudebních počinů minulého roku, s příznačným názvem You Won't Get What You Want. Od té doby se o jejich koncertech mluví v superlativech, až s jistým nádechem mysticismu.
Hloučky lidí před kulturním centrem Nová Cvernovka budily dojem, že spíš než na extrémní muziku dorazily na školní besídku. Obrazy zvířat nad vchodem jsou jedním z mnoha dokladů dříve funkční chemicko-průmyslové školy. Vnitřní prostor je o poznání nápaditější, ba vtipný. Například autentické otisky klíčů rozsypaných po zemi na toaletách, nutící si zkontrolovat kapsy, nebo díra ve zdi diletantsky zakrytá orámovanou mapou, hned naproti stánku s merchem. Starý laminátový nábytek a orvaná omítka udávaly entrée atmosféře, do které přicházela trojice kapel spojující lásku k hudbě s utrpením na samé hraně snesitelnosti.
Jako první zmapovali velkou, ne však vysokou rohovou stage čeští Decultivate. Světla kopírovala intenzitu, se kterou kapela sázela dravé riffy do zpola zaplněného prostoru. Zpěvák Zdeněk Frýba s ikonicky hustým chevronem cloumal stojanem od mikrofonu sem a tam a vybízel fanoušky k pohybu, na který však bylo, i přes znatelné nasazení kapely, asi příliš brzy.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Slogan „Ak prežijeme toto, prežijeme všetko“, který se nacházel na síti u vchodu do baru, by vcelku postačil jako vizitka setu Jeromes Dreams. Kapela z Connecticutu, která v pozdních devadesátkách ovlivnila, společně s Orchid nebo Pg.99, vývoj žánrů screamo a emo-violence, se po dlouhých sedmnácti letech dala znovu dohromady a přivezla nové album s lakonickým názvem LP. Pod sytě rudými reflektory, které po celou dobu setu nezměnily barvu, spustili hodinový set plný brutálních, disonantních záškubů, sténání a nekonečně vazbících kytar. Sál se proměnil v přetlakovou komoru sužující všechny, kteří si zapomněli špunty do uší. Dlouhý a nesourodý bordel přetínalo jen pár jemných intermezz, jež vzápětí přecházely do ještě většího hluku, ve kterém prakticky nebylo poznat, kde skladby začínají a kde končí.
Singly Michaela Jacksona a Technotronic na okamžik odlehčily sžíravé napětí před setem headlinerů večera. Sál byl narvaný po střechu a Satan již netrpělivě klepal na dveře. Zpěvák Alexis Marshall v naleštěných lakýrkách a se sestřihem à la Nick Cave rozpoutal peklo. „Don't tell me how to do my job!“ Zbytek šestičlenné kapely, až na oba svíjející se kytaristy, držel zodpovědně tempo. Zuřící dav byl Marshallovi od první sekundy naprosto oddaný a několikrát za večer ho pronesl nad hlavami. Jeho zlostné pohledy střídaly vyšinuté úsměvy, v zápalu opojení mlátil mikrofonem do svého už tak zjizveného čela, plival kolem sebe a líbal se s lidmi pod pódiem.
Katarze při skladbách Satan in the Wait nebo Daughter byly hluboké a dech beroucí. Při intenzivní The Lord Song šel dav do pitu až na krev. Long Rouds, No Turns zas potvrdila, že ani na brutální screamo se v kapele ještě nezanevřelo. Zazněly i starší songy, třeba The Hit nebo The Dead Singer. Kytary se zahryzávaly do sebe a společně s démonickými klávesami kolabovaly v závěrečné Ocean Song, při které se Marshall bičoval páskem a s mikrofonem v puse chrčel z posledních sil. Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál a slastný tinnitus drtil to temné v nás.
Daughters (us) + Jeromes Dream (us) + Decultivate
20. 10. 2019, Nová Cvernovka, Bratislava
Foto © Su
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.