Články / Rozhovory

Slaves: Nejsme přátele, jsme bratři

Slaves: Nejsme přátele, jsme bratři

Martin Řezníček | Články / Rozhovory | 24.09.2018

Jsou dva, jsou mladí, plní energie a sebevědomí. Aby taky ne, když už se svým debutem Are You Satisfied? z roku 2015 úspěšně zaútočili na britskou hitparádu a byli nominováni na Mercury Prize. A co je nejdůležitější, dostali svou syrovou produkci na pódia velkých festivalů. Britští punkeři Slaves, vystupující ve složení Isaac Holman (zpěv, bicí) a Laurie Vincent (kytara), se po své české premiéře na Rock for People v roce 2017 představili i na letošních Colours of Ostrava, kde krátce před jejich koncertem vznikl tento rozhovor.

Jaké slovo nejlépe vystihuje vaši kapelu?
ISAAC: (po dlouhém přemýšlení) Úžasná.

A jak byste ji vystihli jednou větou?
ISAAC: Naše kapela je kurva úžasná.

Co je pro vás důležité ve vaší hudbě? Vzrušení, zábava, poslání?
LAURIE: Řekl bych, že dokonalá směs těchhle tří věcí.
ISAAC: Jo, všechny tři. Je důležité předat nějaké sdělení, bavit lidi i sebe.

Takže tři pilíře perfektního vystoupení?
ISAAC: Tři pilíře Slaves.

Snili jste jako děti o tom, že budete rockové nebo spíš punkové hvězdy?
LAURIE: Rozhodně. To jsem vždycky chtěl: mít peníze a nemuset chodit do práce. Ale spíš než punkovou hvězdou jsem chtěl být princem punku. Rozumíš, stejně jako Ozzy Osbourne je princ temnoty, já – my jsme princové punknoty. (smích)

A neříkáte si tak jen vy sami?
LAURIE: Ne, říkají nám tak všichni: Slaves nebo princové punknoty.

Kdy jste začali hrát na nějaký hudební nástroj?
LAURIE: To jsem byl ještě hodně malý. Muselo mi být tak osm.
ISAAC: Já dostal kytaru na Vánoce, když mi bylo asi jedenáct.

To je docela brzo. Pohltilo tě pak hraní na kytaru?
ISAAC: Ani ne. Bavilo mě to, ale nebyl jsem kytarou zas tak posedlý.

Jste dvoučlenná kapela. Kdy jste se rozhodli, že budete hrát jen ve dvou?
ISAAC: Oba jsme z malých měst, kde nebylo moc muzikantů. Takže to byla spíš nutnost než volba. Nikdo se k nám prostě nechtěl přidat.

Dnes by už situace asi byla jiná, když uvážíme, kam jste se až dopracovali...
ISAAC: To jo, ale je příliš pozdě. Budou si muset najít jinou kapelu. My už máme zavřeno.

V čem je výhoda hraní ve dvou?
LAURIE: Je to jako bratrství. Všechno řešíme ve dvou. I když se hádáme, nakonec je hlas obou stejně důležitý. Jakmile jsou ve skupině víc než tři lidi, každý má o hodně menší hlas, a dokonce mohou vznikat v rámci jedné kapely frakce.

A máte obvykle stejný názor ohledně kapely, písní, koncertů?
LAURIE: Ne vždycky, ale obvykle ano. Na koncertech jsme vždycky na stejně vlně. Pokud jde o hudbu, tak se někdy neshodneme třeba v názoru na píseň, ale většinou minimálně aspoň chápeme, co se tomu druhému líbí nebo nelíbí.

Jste přátelé i mimo kapelu nebo už se potkáváte víceméně jen kvůli hudbě?
ISAAC: Nejsme přátele, jsme bratři.

Laurie, už skoro dva roky jsi otcem. Jak to změnilo tvůj život?
LAURIE: Ve všech aspektech života, jaké si jen dokážu představit. Mám prostě ve svém životě malého človíčka, o kterého se musím postarat. Ale je to skvělé! Křivka spokojenosti stoupá pozvolna vzhůru. Užívám si, že jsem táta.

Isaacu, ty vedeš méně usazený život. Jak pasujete jeden k druhému?
ISAAC: Je strašně moc věcí, co máme společné, a pár, ve kterých se lišíme. V něčem žijeme odlišné životy, ale je hodně toho, co nás spojuje.

Přijde mi, že jste na hudební scéně poměrně velká vzácnost. Necítíte se trochu osaměle?
LAURIE: Ale vůbec ne. Na britské scéně je víc punkových kapel jako třeba Shame, Idles, Lady Bird, Slowride a další kapely, se kterými se přátelíme. Často hrajeme na společných festivalech.

V Česku je komunita na punkové a hardcorové scéně silně stmelená. Kapely organizují společné akce, pomáhají si při nahrávání, vydávají na spřátelených labelech. Funguje to v Británii podobně?
LAURIE: Je tam pár kapel, které dělají fakt dobré věci pro undergroundovou punkovou scénu jako třeba Wonk Unit; pořádají akce, vydávají hudbu kapelám. I my sami jsme založili label Girl Fight Records, kam jsme přitáhli všechny naše kamarády. A podobných příkladů je víc. Scéna žije.

Info

Slaves
web kapely

Živě:
24. 10. 2018 Roxy, Praha
fb událost

foto: Pooneh Ghana

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den (část první)

redakce 10.06.2019

S Jirkou Moravčíkem nejen o festivalech, africké hudbě či relevanci termínu world music, ale také o tom, že „duši hladící hudby“ se jen tak nezbavíme.

Pořadatelská: Jan Bartoš (Prague Music Performance)

redakce 07.06.2019

Prague Music Performance je mezinárodní festival a institut zaměřující se na organizování koncertů i interpretačních kurzů sólové hry i komorní hudby. Zpovídáme zakladatele a šéfa Jana Bartoše.

Tonda Kocábek (Boskovice, Kaštan): Mám své jistoty

redakce 03.06.2019

Na Bílou horu si znovu našly cestu kapely z temných sklepů i popového výsluní, a to zdaleka nejen ty domácí. Tradiční klub Kaštan proživá obrození, Tonda Kocábek je u toho.

Markéta Fantová (Pražské Quadriennale): Vystavovat divadelní zážitky a neztratit přitom identitu

redakce 31.05.2019

Rozhovor s uměleckou ředitelkou Pražského Quadriennale o vystavování současné scénografie a udržování identity scénografické profese. Živé umění, živý prostor.

Protokol: Anna Calvi

redakce 28.05.2019

V protokolu Anna Calvi nepřekvapí jmény jako David Bowie nebo Grace Jones. Kvitujeme nominaci londýnského obchodu Fopp.

Pořadatelská: Adam Svoboda (Kavárna Potrvá)

redakce 27.05.2019

Malý prostor, velké koncerty. Kavárna potrvá oslavila prvních deset let a i letos se podílí na programu festivalu v Boskovicích.

Vstupní prohlídka: Walter Schnitzelsson

redakce 24.05.2019

Slovenští indie rockeři Walter Schnitzelsson vydali začátkem roku nové album a už se chystají na festivalovou sezonu.

Moimir Papalescu (United Islands): Hlavně pomoci novým a zajímavým projektům

redakce 22.05.2019

Letošní ročník multižánrového festivalu United Islands of Prague se odehraje pod taktovkou nového ředitele Moimira Papalescua.

Pořadatelská: Josef Kyněra (Sound44)

redakce 21.05.2019

První klubovou noc pořádali Sound44 už před jedenadvaceti lety, své aktivity znovu vzkřísili na konci roku 2017.

Robert Kozler: V Bohnicích jsem jako doma

redakce 20.05.2019

Festival Mezi Ploty už se po sedmadvacáté vrací do areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice. O jeho historii, současnosti i dotacích. Rozhovor.