Články / Reporty

... a sléval se do riffu Godspeed You! Black Emperor

... a sléval se do riffu Godspeed You! Black Emperor

Popluh | Články / Reporty | 14.11.2012

Přední kanadská postrocková formace Godspeed You! Black Emperor přijela do pražského Lucerna Music Baru „nepředstavit“ své poslední studiové album Allelujah! Don´t Bend! Ascend!. A povedlo se jí to dokonale. Atmosférické projekce, strhující gradace většiny skladeb, tradičně uzavřený projev a našlapaný klub připravený a ochotný naslouchat drobným nuancím hudebního hluku. Postrockový koncertní standard, dalo by se říct. Ale každá kapela má své standardy trošku jiné.

Tři věty. Přesně tolik stačilo „kytaristovi“(?) předkapely Air Cushion Finish, aby se zapsal do historie večera jako největší řečník. Jeho kapela jinak nabídla experimentální ambientní folk, který přitáhl pozornost již v tu chvíli solidně zaplněného klubu. Občas ale spíš zjevem svých hudebních nástrojů než hudbou. Tak jako tak, za půl hodiny bylo hotovo a stoly s technikou předkapely sklizeny a hlavní hvězdy večera si daly první nástup na podium, aby naladily nástroje a doladily zvuk. V tu chvíli byl klub asi nejvíc nasvícen (k osvícení mohlo dojít během koncertu), protože po zbytek večera bylo osvětlení, kvůli projekcím i atmosféře, ztlumeno na minimum a četné diskokoule pod stropem chytaly jen drobné odlesky světla. Dva bubeníci si tak museli při četných změnách bicích vypomáhat baterkou a při hře na zvonkohru dokonce i malou čelovkou. Na to, že se jedná o jednu z nejkultovnějších a nejlépe přijímaných kapel žánru, to může znít (pro neznalého) trošku zvláštně, ale takový už post-rock zkrátka je. Ber, nebo nech být. A většina diváků to vzala. I beze slov.

Druhý, tentokrát už ostrý příchod kapely, dokonale předznamenal celý večer. Ambientní bordel z „tejpu“ pozvolna rozšířily smyčce a jak se postupně zaplňovalo pódium, zvyšovala se i hustota hudby/hluku. A začalo se tesat. Úvodní bordel pomalu ale jistě ztrácel na nečitelnosti a sléval se do riffu, který postupně ovládl scénu. Dvaceti-a více-minutové songy nejsou u téhle skupiny nic neobvyklého a nejinak tomu bylo i na pražském koncertě. Epická finále každého songu hypnotizovala dav, jehož myšlenky i aktivity se během některých částí skladeb odpoutávaly od dění na pódiu, aby si je kapela zkušeně v té pravé chvíli přitáhla zpět. Drtivým riffem nebo jen melodickým, o to nečekanějším přechodem. Během klidnějších částí si někteří balili cigarety (a jiné) na uklidnění, druzí se ve vypjatějších momentech neváhali postrkovat se zjevně sjetou holkou. Všechno ale zdánlivě mimo dění kapely. Ta byla z většiny schovaná za hradbou zesilovačů a navíc v sevřeném kruhu, když někteří členové seděli k publiku natočeni přinejlepším bokem. Jediné, co z nesourodého hloučku vycházelo, byla hudba, a to úplně stačilo. Perfektní smyčce (ne vždy jen na smyčcových nástrojích, ale to už je v žánru spíše zvykem), souhra dvou až tří kytar, zdvojená basa a zdvojené bicí. Výsledek byl tak hutný, že ze sevřených prostor vyhnal i poslední zbytky vzduchu, a tak ostrý, že by dokázal oholit polovinu publika i kapely. Těžko říct, která strana by to potřebovala víc.

Jedinou slabinou celého koncertu, která by se z určitého úhlu pohledu mohla zdát zcela zásadní, byla jakási repetitivnost. Skladby byly většinou postaveny na stejném principu s vzestupnou gradací až k ohlušujícímu finále, které vám, co dvacet minut, rvalo (d)uši, a které vám, co dvacet minut, dokazovalo, proč jsou GY!BE stále špička žánru. Troufnu si říct, že většina diváků o tom nepochybovala ani před koncertem, ale i tak se nechala ráda přesvědčit. A reklamu na nové album si Godspeed You! Black Emperor udělali taky parádní - beze slov (bez mikrofonu se i na tak malém prostoru mluví blbě) a navzdory tomu, že drtivá většina publika nové skladby stejně nerozeznala od těch starších.

Info

Godspeed You! Black Emperor (can)
11. 11. 2012, Lucerna Music Bar, Praha
foto (c) Ondřej Adam

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slastný tinnitus (Daughters)

redakce 22.10.2019

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.