Smířit se s nezměnitelným (Amber Arcades)

Předchozí dvě alba nizozemské skladatelky Amber Arcades dost jasně naznačovala, že si nepotrpí na žádné škatulkování. Na prvním Fading Lines se představila jako dreampopová víla libující si v psychedelických ukolébavkách a bicím automatem řízených kytarovkách. To druhé očistila od špíny a prachu a vytvořila nablýskanou country-folkovou kolekci plnou smyčců a dechů. Není tedy úplným překvapením, že novou nahrávkou Barefoot on Diamond Road se opět odklání od již odkloněného, nyní ovšem s notnou dávkou experimentu a inovace.

První skladba Diamond Road nekompromisně poutá pozornost, když náladou připomíná kosmickou verzi Mazzy Star. Autorka přichází s úplně novým přístupem, upustila od lo-fi ušmudlanosti, zharmonizovala lehce rozladěné kytary a původně „raw“ písním tentokráte věnovala patřičnou pozornost a vypiplala je do lesklých souzvuků. Je vidět, že s následnou postprodukcí tentokráte nešetřila, výrazně ubylo kytar a bicích v čisté formě. Nástroje sice tvoří i nadále základ většiny písní, přidává se ale i elektronika, i když velmi často se ze zašmodrchaných uzlů vyklube snové indie, které autorce sluší nejvíce. V Contain si pohrává s působivými disharmoniemi na pozadí mohutného basového bzučáku, ve Water Stains zase ukazuje, jak zručně dokáže své rozličné stránky kombinovat. V písni se také nově objevuje práce s akustikou, zvuk buď pod vrstvami dusí, nebo ho nechává vyvěrat do ohlušujících vrcholů.

Se zcela novým soundem přichází v rychlé Odd to Even nebo Just Like Me. Energické písně dávají vyniknout vokálům, které se od přechozích alb liší větší dávkou emocí. Nepatrná apatie zůstává, přesto Amber Arcades působí přítomněji než kdy dřív. Vzdává se koncepčního přístupu, který u ní vždy dominoval, takže Barefoot on Diamond Road nemá žádné konkrétní téma, přesto jsou tu leitomotivy. Ať už je to hledání identity, smíření se ztrátou nebo kapitulace, témata, která Amber Arcades chápe pozitivně, jako příležitost přijmout to, co se kolem nás děje. Smířit se s nezměnitelným, žít přítomností, odevzdat se životu a využít ho co nejlépe.

Všudypřítomná epičnost písní funguje, i když se občas naskýtá otázka, jestli ona ohlušující mohutnost nepoutá daleko více pozornosti než skladby samotné a jestli je nedělá zajímavější, než ve skutečnosti jsou. Na druhou stranu, deska je hudebně naplňující, chytlavá a oproti předchozím počinům se na ní nachází velké množství zapamatovatelných momentů.