Sonické příběhy britského producenta Rain Doga na Lunchmeatu

5. ročník festivalu Lunchmeat uvede dalšího zástupce berlínského labelu Project Mooncircle. Čtěte rozhovor s citlivým sonickým vypravěčem Rain Dogem. Berlínský kolektiv Project Mooncircle je známý skvělou selekcí nových elektronických producentů. Profiluje se jako label atmosférické emotivní elektroniky, která působí výjimečně organicky. Stejně tak i jedna z jejich vydaných desek, debutové album britského Samuela Evanse alias Rain Doga má velmi osobitou atmosféru.

Nečekejte chladnou elektronickou přesnost, album Two Words má v sobě poetiku a vřelost. Nejsou to pouhé konstrukce, jsou to prostě písně s živoucí strukturou, kterou tvoří i citlivě vybrané samply z filmů nebo písní známých hlasů, jako je Joni Mitchel nebo Ella Fitzgerald. Rain Dogova hudba ale zároveň dost intenzivně pulzuje, blíží se současnému 2-stepu hlubokými basy nebo R’n’B a místy i jazzu způsobem práce se zvuky živých nástrojů. Jako dítě prý Samuel Evans poslouchal grunge, metal i funk, prostě trochu melodie, ale muselo to být intenzivní, hlasité a tvrdé. Vliv na něj později měli i písničkáři jako Tom Waits nebo Joni Mittchel nebo třeba Radiohead. Celé album Two Words tvoří zajímavé fantazijní obrazy. Sám Evans by svou hudbu prý přirovnal k malbě výtarníka Roberto Matta...

O procesu tvorby, nástrojích, které používá nebo spojení s Project Mooncircle si můžete přečíst níže v rozhovoru. Živý live set zahraje Rain Dog na druhém večeru Lunchmeat festivalu v pátek 25.4. ve Veletržním paláci, kde se představí i další progresivní producenti jako Evian Christ, MssingNo, Koreless nebo veterán Tim Exile, ale také vizuálisté, residenti Lunchmeat kolektivu, scénografka Shizuka Hario nebo light designeři Dmitri Berzon a Petr Pufler.

Tvé album Two Words na mě při poslechu působilo téměř léčivě. Byl pro tebe proces tvorby také léčivý? Co pro tebe vlastně tvorba hudby znamená?
Je to trochu dvojsečné. Hudbu tvořím v hlavě. Kdykoliv něco poslouchám, zkoumám to, zda by tam nebylo něco, co bych mohl použít. Nemyslím si, že to ke mě přichází přirozeně, tím myslím, že pro mě není lehké napsat track. Znamená to dost promýšlení a příprav a ty kroky mohou být frustrující. Někdy na tom můžeš strávit spoustu dní a nedostaneš se nikam, ale trpělivost se většinou vyplácí. S albem to byl pomalý proces, v jednu chvíli to secvaklo,což bylo dost povznášející. Taková odměna je zároveň velká motivace. Nutí mě to prozkoumávat, co dalšího bych mohl udělat, když cítím, že to funguje.

Mnoho současných producentů vydává jen jednotlivé tracky nebo EP. Proč ses rozhodl udělat celé album?
Nemyslel jsem si, že jsem připravený dát dohromady celé album, ale jsem rád, že se mi to podařilo. Naučil jsem se, jak zvládnout větší projekt. Taky mi to pomohlo koncentrovat myšlenky, většinou jsou hodně nestálé. Taky mi to pomohlo uvědomit si, že při tvorbě hudby neexistují žádné hranice. Vždy jsem měl pocit, že se ty věci mají dělat určitým způsobem, co se týče techniky i tvůrčího přístupu, ale není to pravda. U těch pasáží, které mi připadaly, že jim něco chybí, tam jsem asi udělal ústupek, co se týče přístupnosti a přijatelnosti hudby.

Má album Two Words nějakou zastřešující myšlenku. Proč Two Words (Dvě slova)?
Byl to experiment, chtěl jsem napsat písničky, které by měly strukturu a příběh, později se to samozřejmě ještě vyvinulo. Nejsem úplně písňový skladatel a chtěl jsem se pokusit dostat do hudby vyprávění beze slov. Název samotný je inspirovaný Mobstrem (osobnost street artu) a mohl by být interpretován jako hříčka, ale pro mě funguje na několika úrovních. Nakonec jsou na desce i nějaké zpěvy, ale myslím, že původní záměr zůstal.

Učil jsi se někdy na nějaký klasický nástroj?
Jako dítě jsem absolvoval pár hodin kytary, chtěl jsem hrát jako Hendrix nebo Clapton. Přestal jsem se učit, protože můj učitel jednou odešel, aniž by mi to řekl, takže jsem neměl na výběr. Pamatuju si, že jsem přišel k jeho bytu a zjistil, že odjel z Manchesteru. Hrál jsem dál a učil se sám. Vždycky jsem měl ale pocit, že kdybych pokračoval tou oficiální cestou, mohlo by mi to vzít tu radost. Je dobrý získat i nějaké špatné návyky.

Pamatuješ si na první písničku, kterou jsi kdy složil?
Pamatuju si, jak jsem rozstříhal akustickou verzi Be Quiet and Drive od Deftones na softwaru Reaper. Nevěděl jsem, jak zapnout mřížku, takže jsem stříhal bez kvantizace, jen pocitově. Užíval jsem si tu práci stylem stříhání a vkládání, měl jsem pocit, že to nabízí neomezené možnosti. Pořád ten track někde mám. Později jsem začal dělat v Reasonu a obnovil jsem ho společně s mou verzí Something in The Way od Nirvany.

Co jsi používal při tvorbě poslední desky?
Na nahrávání samplů z gramofonu a perkusí jsem používal nekvalitní čínský studiový mikrofon, jinak jen softwarový syntezátor, virtuální piáno a NA Maschine. Velká část alba je dělaná v Cubase.

Jak ses seznámil s labelem Project Mooncircle? Dodala ti spolupráce více sebevědomí?
Na konci roku 2011 mi vyšel projekt na labelu Cut producenta Dfrnta. Gordon z Project Mooncircle to slyšel a oslovil mě, abych přispěl na jejich kompilaci k 10. výročí labelu. Naštěstí se mu track líbil a nabídl mi, abych toho udělal víc na společný vinyl s producentem Sekuoiou. Hodně mě to namotivovalo. Ale pořád jsem v mnoha věcech nejistý. Těší mě, že mou hudbu lidi poslouchají, ale zároveň mě to občas rozhodí.

Co pro tebe znamená vydat vinyl?
Hodně. Jsem hrdý na to, že mám něco hmatatelného, co si mohu uchovat, aby mi to připomínalo, že jediné, co je třeba, je zaměřit pozornost tím správným směrem. Jsem vděčný Gordonovi a Maltemu a všem z PMC, že mě vzali do kolektivu.

Existuje nějaké místo nebo příležitost, kde bys rád svou hudbu hrál?
Nevím, možná bych přepracoval několik tracků z alba ve větší instrumentální skladby, které by se daly hrát třeba v Barbicanu, to by bylo hodně zajímavý, minimálně pro mě.