Články / Reporty

Sophie Hunger do 500 dní v nějakém indie filmu!

Sophie Hunger do 500 dní v nějakém indie filmu!

Popluh | Články / Reporty | 23.11.2012

Talentovaná švýcarská zpěvačka již poněkolikáté zavítala do české kotliny, tentokrát s novým albem Danger of Light. Ve skoro zaplněné Akropoli pak předvedla show odpovídající vycházející evropské hvězdě a ještě něco navíc.

Album Danger of Light by mělo být zlomové. Takový ten typ alba, kde se dotáhne do konce všechno, co se událo v dosavadní kariéře. Výtah na výsluní, nebo doživotní jízdenka po pajzlech střední a východní Evropy. Nemá cenu to protahovat, album je perfektní a stejný byl i koncert. Sophia Hunger totiž kromě citu pro stavbu chytlavého songu disponuje i velkým charismatem a upřímností. A to jí posouvá ještě o stupínek výš. Skromné a nehrané úsměvy při každém potlesku, šeptaná „merci“ s očima upřenýma na špičky bot, rozjetý smích, když to kapele šlapalo (takže pořád), výborná práce s publikem včetně reakcí na četné výkřiky v mnoha jazycích, které proudily z obou stran podia. Jawohl. A podobně sympatický dojem budila i doprovodná kapela plná zdatných instrumentalistů. Nové album disponuje výbornou produkcí a pestrými aranžmá a do posledního možného místa zaplněná stage dávala najevo, že žádná ořezaná live verze se konat nebude. Klávesák si sem tam střihl sólo na trubku, během kterých ho na klávesy střídala cellistka, basák zničehonic tahal bůhvíodkud klarinet a pak se přes hromadu kabelů a zesilovačů dral k elektrické kytaře a hlavní hvězda večera taky střídala kytary s pianem s naprostou samozřejmostí. Jediný bubeník kromě několika vokálních výletů zůstal přišpendlen za bicími a určoval rytmus večera.

Ten se nesl od folkových vypalovaček k baladám a zpět v jemném popovém hávu občas přizdobeném nějakou to jazzovou kudrlinkou. I díky malému prostoru byla atmosféra hned od začátku skvělá, publikum nahecované a zpěvačka s kapelou empatičtí. Došlo i na tradiční a osvědčené pódiové kousky, když holka vytažená z první řady překládala komentář k následujícímu songu. Stokrát si můžete říct, že tohle se děje na každém koncertu, ale stejně vás to dostane. Včetně úsměvu členů kapely, kterým čeština musela připadat jako půlnoční pořad na bulharské televizi. Následoval song pro „nesvobodnou“ sochu svobody, která nemůže chodit ani mluvit, a přitom má reprezentovat svobodu. Podle Sophie Hunger jednoduše skandální. Zpívala ve švýcarské němčině a cappella s celou kapelou v zádech. Následovaly tři přídavky, jeden lepší než předcházející (a to hned ten první nabídl dvě největší hitovky z nového alba!) a končilo se indierockovou vypalovačkou, která dala naposledy vyniknout kapele i světelné show (trochu připomínající vánoční osvětlení), která chytrou hrou barev a stínů silně umocňovala atmosféru.

Sophie Hunger má solidně našlápnuto a je možné, že příště se vrátí už do mnohem většího prostoru. I festivalový koncert, dejme tomu znovu na Colours, by jí slušel. A LikeLikeLike je indie hitovka jak vyšitá, a jestli se do 500 dní neobjeví v nějakém indie filmu, kde Zooey Deschanel zlomí srdce podivínovi s přiléhavě hipsterským talentem (architekturou počínaje, nošením šály konče), budu se divit. Do pohodových reklam na nejnovější citroen na leasing jí je (zatím) škoda, holka má na víc než na reklamní (s)hity. I když od ní bych si auto možná koupil – i jako neřidič.

Info

Sophie Hunger (ch)
20. 11. 2012, Palác Akropolis, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.