Články / Reporty

Sophie Hunger do 500 dní v nějakém indie filmu!

Sophie Hunger do 500 dní v nějakém indie filmu!

Popluh | Články / Reporty | 23.11.2012

Talentovaná švýcarská zpěvačka již poněkolikáté zavítala do české kotliny, tentokrát s novým albem Danger of Light. Ve skoro zaplněné Akropoli pak předvedla show odpovídající vycházející evropské hvězdě a ještě něco navíc.

Album Danger of Light by mělo být zlomové. Takový ten typ alba, kde se dotáhne do konce všechno, co se událo v dosavadní kariéře. Výtah na výsluní, nebo doživotní jízdenka po pajzlech střední a východní Evropy. Nemá cenu to protahovat, album je perfektní a stejný byl i koncert. Sophia Hunger totiž kromě citu pro stavbu chytlavého songu disponuje i velkým charismatem a upřímností. A to jí posouvá ještě o stupínek výš. Skromné a nehrané úsměvy při každém potlesku, šeptaná „merci“ s očima upřenýma na špičky bot, rozjetý smích, když to kapele šlapalo (takže pořád), výborná práce s publikem včetně reakcí na četné výkřiky v mnoha jazycích, které proudily z obou stran podia. Jawohl. A podobně sympatický dojem budila i doprovodná kapela plná zdatných instrumentalistů. Nové album disponuje výbornou produkcí a pestrými aranžmá a do posledního možného místa zaplněná stage dávala najevo, že žádná ořezaná live verze se konat nebude. Klávesák si sem tam střihl sólo na trubku, během kterých ho na klávesy střídala cellistka, basák zničehonic tahal bůhvíodkud klarinet a pak se přes hromadu kabelů a zesilovačů dral k elektrické kytaře a hlavní hvězda večera taky střídala kytary s pianem s naprostou samozřejmostí. Jediný bubeník kromě několika vokálních výletů zůstal přišpendlen za bicími a určoval rytmus večera.

Ten se nesl od folkových vypalovaček k baladám a zpět v jemném popovém hávu občas přizdobeném nějakou to jazzovou kudrlinkou. I díky malému prostoru byla atmosféra hned od začátku skvělá, publikum nahecované a zpěvačka s kapelou empatičtí. Došlo i na tradiční a osvědčené pódiové kousky, když holka vytažená z první řady překládala komentář k následujícímu songu. Stokrát si můžete říct, že tohle se děje na každém koncertu, ale stejně vás to dostane. Včetně úsměvu členů kapely, kterým čeština musela připadat jako půlnoční pořad na bulharské televizi. Následoval song pro „nesvobodnou“ sochu svobody, která nemůže chodit ani mluvit, a přitom má reprezentovat svobodu. Podle Sophie Hunger jednoduše skandální. Zpívala ve švýcarské němčině a cappella s celou kapelou v zádech. Následovaly tři přídavky, jeden lepší než předcházející (a to hned ten první nabídl dvě největší hitovky z nového alba!) a končilo se indierockovou vypalovačkou, která dala naposledy vyniknout kapele i světelné show (trochu připomínající vánoční osvětlení), která chytrou hrou barev a stínů silně umocňovala atmosféru.

Sophie Hunger má solidně našlápnuto a je možné, že příště se vrátí už do mnohem většího prostoru. I festivalový koncert, dejme tomu znovu na Colours, by jí slušel. A LikeLikeLike je indie hitovka jak vyšitá, a jestli se do 500 dní neobjeví v nějakém indie filmu, kde Zooey Deschanel zlomí srdce podivínovi s přiléhavě hipsterským talentem (architekturou počínaje, nošením šály konče), budu se divit. Do pohodových reklam na nejnovější citroen na leasing jí je (zatím) škoda, holka má na víc než na reklamní (s)hity. I když od ní bych si auto možná koupil – i jako neřidič.

Info

Sophie Hunger (ch)
20. 11. 2012, Palác Akropolis, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.