Společnost mrtvých básníků (a Milan Děžinský)

Hotel po sezóně, sedmá kniha laureáta Magnesie litery za rok 2017, Milana Děžínského představuje na poli současné české poezie velmi milé a (pochopitelně) osamělé ohlédnutí nazpět. Čtenáře bere na projížďku poezií 20. století, přičemž tak činí velmi sofistikovaně a nápaditě. Za zmínku jistě stojí i originální formální stránka sbírky, čtenář je nucen k převracení, naklánění, což koresponduje s hravou atmosférou knihy. Básně v ní obsažené vznikaly po dobu dvaceti let.

Koncept sbírky je jasný: vzdát hold velikánům české poezie 20. století. V rámci knihy je několikrát připomínán: jak komentářem samotného autora, tak mottem na začátku sbírky, anebo také zařazením sebe sama mezi „ohlasové, názvukové, anachronické básně“. Tyto sebereflexivní počiny pokračují i v prvních verších sbírky: „Já nikdy nestanu na hoře Tchien-mu/nestihnu uhasit pyžamo Bondymu [..] nespatřím létavé ozdoby – ptáčky kolibříky/nezdržím Ortena na cestě do trafiky/Jen při každém lichém slunovratu/sednu si v lese na vývratu/s mrtvými básníky“

Vyvstává asociace na slavného Párkaře od Josefa Hiršala, Děžínského sbírka je ale v mnohem odlišná. Číst Hotel po sezóně jako jednoduchou, prvoplánovou oslavu české poezie by bylo jistě mylné. Nemáme před sebou totiž sbírku pouhých odkazů spočívajících v banálním zmiňování básníků či užívání jejich nejslavnějších obrazů/obratů, Děžinský sympaticky neopomíná ani formální stránku poezie: veršuje poctivě v pravidelných rýmových schématech, navíc typických pro zmiňované literáty, drží se i dnes opouštěného metra, využívá zvukovou stránku jazyka.

Sbírce bychom křivdili i v případě, že bychom ji vnímali pouze coby sbírku ohlasovou. Přes veškeré vrstvy přiznané i nepřiznané inspirace se totiž Děžinskému daří přicházet i s velmi nápaditými a originálně působícími obrazy „Čí byl ten první výstřel, co zavyl?/Šelma u hranic?/A tahle šelma s terči zřítelnic je podobná zažínající jiskře/na jejímž konci doutná nic“ Popřípadě autorka recenze jen nezná tuto konkrétní referenci.

Kombinuje se zde staré a nové – figury a obrazy, které buď přímo odkazují ke konkrétním básníkům, případně jsou jen typické pro jednotlivé proudy 20. století, se ve verších setkávají např. s termíny jako pluviofil, kadáver a s reáliemi jako indické sweatshopy.

„Snad jsou mé básně jenom pro básníky,“ zní incipit jedné z básní. To je otázka. Při četbě Hotelu po sezóně se jistě znalosti o české poezii 20. století velmi hodí, ale především je to kniha pro ty, kteří čas od času preferují společnost (nejen) mrtvých básníků.