Články / Reporty

Stále na příjmu (Justin Adams & Mauro Durante)

Stále na příjmu (Justin Adams & Mauro Durante)

Akana | Články / Reporty | 22.04.2023

Svět je propojený, kulturní hranice čím dál propustnější, možnosti mísit zdánlivě neslučitelné hudební tradice takřka nepřeberné. A přece není samozřejmostí, aby takové fúze nebyly jen efektní hrou, vykalkulovaným hybridem. Zkřížíme flamenco s hudbou Austrálců a uvidíme, co vznikne. Nevadí, že to nebude fungovat, šok postačí. Když ale sledujeme delikátní výměnu signálů a emocí, jaká na pódiu probíhá mezi Justinem Adamsem a Maurem Durantem, obavy, že by snad mohlo jít o podobně umělou kombinaci, okamžitě mizí.

Adams, posledních dvacet let pravá ruka Roberta Planta a znalec blues i africké nebo blízkovýchodní hudby, a Durante, vedoucí italského ansámblu Canzoniere Grecanico Salentino a expert na apulské styly tarantella a pizzica reprezentují hudební světy lišící se historickým vývojem i naturelem, povahou emocí, které zprostředkovávají. Oba jsou však nejen bravurními instrumentalisty, ale rovněž mistry v oboru empatie a dokážou i mezi tak odtažitými styly, jako jsou blues a pizzica, najít styčné body, společné vibrace, sdílené pocity. Jejich – počítám-li správně – třetí společná návštěva v našich krajích to opět demonstrovala více než názorně.

Ačkoli je Adams jako Plantův pobočník zvyklý na podstatně větší auditoria a zrovna tak Duranteho kapela platí ve svém oboru za hvězdy, ostudně poloprázdnou Akropolí se nenechali zaskočit a předvedli plnokrevné vystoupení se třemi přídavky a spoustou úsměvů. Zatím jediné, dva roky staré album Still Moving bylo logicky jeho jádrem, ale došlo i na několik skladeb, které na debutu nenajdeme, což by mohlo napovídat, že pánové ještě s něčím dalším přijdou. Oba hlasy – Adamsův zastřený, nepříliš průrazný, ale adekvátně bluesově syrový, Duranteho ušlechtilý, intonačně pevný – se skvěle doplňovaly, ovšem skutečná nádhera vznikala pod jejich prsty. Adams se přirozeně nehnul od kytary, bohatě využíval reverb a plynule přecházel od rytmických základů k sólovým vyhrávkám. Durante střídal housle v lyricky táhlých pasážích i divokých arpeggiích s tamburínami a rámovými bubny, jejichž dusot pasoval stejně dobře k písním vycházejícím z pizziky jako k těm bluesovým.

Oba hudebníci měli své vrcholné chvilky, za sebe bych vypíchnul jímavou i povznášející Still Moving (Adams) a vlnivě melodickou Cupa Cupa (Durante), největší síla ovšem tkvěla ve vzájemné interakci. Když Adams hrnul přímočaré boogie, Durante ho zdobil drobnými variacemi na tamburínu a když naopak on držel hlavní pěveckou nebo rytmickou linku, kytara mu „vyráběla“ skvostné ornamenty. Žádné přetlačování, žádné předvádění, oba stále na příjmu. Ve freneticky upalujících jízdách i v tesklivých zvukomalbách, kde záleželo na každém zachvění tónu. A díky tomu postupně vyplouvalo na povrch, že těch styčných bodů, na nichž se americké blues s jihoitalským folklórem mohou potkat, je víc, než by si člověk zprvu pomyslel.

V dnešní globální vesnici, kdy můžete být na kterémkoli místě planety za pár hodin (pokud tedy zrovna nezuří pandemie), je podobná kulturní výměna stejně přirozená, jako když se kdysi někde na svatbě potkali dva muzikanti ze sousedních regionů a navzájem se učili fígle a repertoár toho druhého. Měřítko je dnes jiné, ale princip podobný. A záleží na schopnostech a citu konkrétních hudebníků, jestli vznikne jalový paskvil nebo životaschopný zárodek nového hudebního dialektu. Dialog, jaký vedou Justin Adams a Mauro Durante, má nejen smysl, ale především ducha.

Info

Justin Adams & Mauro Durante (uk/it)
21. 4. 2022 Palác Akropolis, Praha

foto © David Webr

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace