Stará dobrá Nowa Muzyka. Nebo ne?

Letošní letní polskou festivalovou sezonu sice odstartoval o týden dřív bialystocký Up To Date. Katovice jsou ale českým hranicím podstatně blíž, takže minimálně ta česká část publika vyrazila do Polska až o prvním červnovém víkendu na jednadvacátou edici action Nowa Muzyka. Jestli byla bardzo fajna?

Když jsem se vloni vrátil do Katovic na Nowou Muzyku po dlouhých osmi letech, odjížděl jsem ze Zóny kultury se samými pozitivními zážitky. Dvacátá edice se vydařila a chuť zamířit po roce zpátky tak byla logicky velká. Začátek třetí desetiletky ale vznesl daleko víc nepříjemných otázek a přinesl pár zklamání. Line-up je jedna věc, nemusí sednout každému. Pořadatelské přešlapy a areálový downgrade jsou bohužel objektivními fakty, které člověk odpustí “nováčkům na scéně”, ale u takhle zavedeného festivalu zamrzí.

VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ

Po příchodu zjistíte, že areál se tak o čtvrtinu smrsknul. Když se dostanete k vstupní bráně, musíte si při opáskování ruky, zdaleka ne jako jediní, vyžádat papírový program s mapou, jinak byste odešli s prázdnou. Festival se totiž pyšní tím, že nemá aplikaci do telefonu - prý aby lidé nemuseli být přilepení na displej, načež se pak o změnách v lineupu dozvíte přes Instagram. Zamíříte do gastro zóny, abyste si spravili chuť, protože jste kamarádům naslibovali, jak bylo v loňském roce nad vaše síly ochutnat všechny světové kuchyně. Ale kromě sushi a gruzínského chačapuri je najednou jen pizza, zapiekanka, hranolky, burgery a burrito.

Čím začít? Třeba dvojicí Aho Ssan a Resina a jejich skvělým temným projektem Ego Death, který vloni v Praze představil Lunchmeat Festival. Jenže ouha. Fronta do budovy Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu, kde se má koncert konat, je už půl hodiny před začátkem tak dlouhá, že se na vás (a mnoho dalších) nedostane a zbydou jen uši pro pláč. Podobně jako spoustě těch, kteří nepřijdou alespoň půl hodiny předem na druhý (a ten den poslední) bod v podobě projektu Dictaphone. Tak dál, dál, co tam máme dál. Pitná voda? Prázdné plastové lahve povoleny, máme cisternu s pitnou vodou, doplňujte si, co hrdlo ráčí a utancované tělo potřebuje, festivalové info v roce 2025. Realita o rok později: ostraha u vstupu z plastové lahve odšroubuje víčko a hodí do koše. Zapraszamy na festiwal! Cisternu letos stejně nemáme.

Ještě že je tu Blawan, který dá na tyhle přešlapy a downgrady na hodinu zapomenout. Pokud jste tedy připraveni na metalové chrčení (sic!), subbasové detonáže a často až nekompromisně rychlé změny rytmu v duchu nervního a roztěkaného SickElixiru z loňského roku. Jamie Roberts je pořád král syrového analogického dekonstruovaného elektro techna, devět z deseti za to zbytečné nakrucování se před kamerami. Club stage měla mimochodem oba dny úchvatný světelný design, který by se neztratil ani na zmiňovaném Lunchmeatu. Úplně jinak, ale podobně sebejistě Blawanovi o pár hodin později šlapal na paty Efdemin dvouhodinovým minimalistickým setem atmosférického techna, nenuceně rozevlátého i sebejistě namotávacího. Phillip Sollmann byl jako pán jeskyně, který si s upřímnou radostí užívá, jak propadáte vyprávěnému příběhu s dobrým začátkem i koncem.

Skutečným panem vypravěčem byl ovšem Kofi Stone. Birminghamský raper se svým DJem dokázal postupně zvednout z betonových lavic venkovního amfiteátru většinu publika, což překvapilo i je samotné. Díky skvělé flow a přirozenému charizmatu ustál i absenci kapely, která by jeho vystoupení dodala potřebný živý element.

ZTRÁTY A NÁLEZY

Jako třeba ta, která stejný amfiteátr rozvlnila o den později. Omasta je další úkaz mladé polské jazzové scény, pětice ve složení příčná flétna, trumpeta, baskytara, bicí a klávesy s naprostou lehkostí a parádní sehraností kombinuje jazz s instrumentálním hip hopem a soulem, jako kdyby se nechumelilo. Před rokem mimochodem v rámci festivalu Mladí Ladí Jazz hráli i v pražském Jazz Docku, až přijedou znovu, rozhodně si je nenechte ujít.

Což platí i pro další polské jazzové uskupení Hinode Tapes, které místo důrazu na flow a rytmiku ukazuje intimní a abstraktní stránku jazzu i díky hře na saxofon, připomínající třeba styl norského trumpetisty Arveho Henriksena. Tady navíc s exkluzivním hostem v podobě japonského kontrabasisty Hirokiho Chiby, který nežije v Berlíně, ale přiletěl z rodné země. A protože sobotní program v budově Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu už se naštěstí odehrával ve výrazně větším sále, dostali se na jejich vynikající společný koncert všichni, kdo chtěli. Podobně jako na Matthewa Herberta s Momoko Gill, která je nejen skvělou bubenicí a zpěvačkou, ale zjevně jí není cizí ani basketbal. Zvládnout v pokleku driblovat se dvěma míči a do toho ještě zpívat, no kdo z vás to má.

Při letmém skenování publika se člověk neubránil dojmu, že stárne s Nowou Muzykou. Je samozřejmě jen dobře, že na tak rozdílná jména typu Blawan, Herbert nebo zmíněný polský jazz chodí nadšení čtyřicátníci i padesátníci, ale dokud se v sobotu v noci na amfiteátrové stagi neobjevila americká raperka Princess Nokia, skoro to vypadalo, že mladší generace táhne za kratší konec provazu. Bylo sympatické vidět, že i Gen Z si od svého idolu ráda schová koncertní setlist na památku, a kdo nikdy nechtěl po nezapomenutelném gigu ukořistit tenhle cár papíru, ať hodí víme čím.

Trojici polských objevů uzavírá klávesistka a zpěvačka Hania Rani, která letošní ročník otvírala speciálním čtvrtečním koncertem, ale vystoupila i v pátek na největší stagi, kde se vystřídali Apparat, Modeselektor nebo SBTRKT (s otřesně nefungující kombinací elektronika a live bicí). Rani odehrála na tak velký prostor místy až riskantně ambientní vystoupení, při kterém se mi většinu času honila hlavou jména jako Caterina Barbieri, Nils Frahm a Jean-Michell Jarre. Syntezátorová arpeggia v duchu skladby 24.03 z desky Ghosts se přelévala z dynamických a hlasitých pasáží do těch úplně tichých a jemných a člověk se v nich mohl krásně ztrácet.

Což nehrozilo ve zmenšeném areálu, mimo jiné i kvůli nízké návštěvnosti, která měla i svá pozitiva v podobě absence front na toaletách nebo v gastro zóně. Nebo nebylo těžké zaslechnout češtinu a zjistit, že se tu jezdí i z Uherského Hradiště, Brna, Pardubic a Děčína.