Články / Reporty

Stará láska… zraje (Pile, Pacino, Rutka Laskier)

Stará láska… zraje (Pile, Pacino, Rutka Laskier)

Dominik Polívka | Články / Reporty | 27.09.2019

Trojice kapel pohybujících se na poli melancholické indie hudby, nesourodého posthardcoru a rozháraného screama nasadila ponuře vlídný podkres blížícímu se sychravému podzimu. Komorní akce s nenucenou atmosférou mají osobité kouzlo, obzvláště když si všechno sedne a člověk si přeje, aby to nikdy neskončilo. Příjemné momenty v útulném klubu prostoupily ozvěny hudebního stylu, který začátkem devadesátých let nastartoval nové kreativní pnutí.

Brněnská pětice Rutka Laskier se až na bubeníka přesunula pod pódium. Poetické drásavé texty se mísily v disonantním víru bubnů a kytar, jedině melodická linka hlavní kytary vyvažovala pochmurnou atmosféru a dávala celému spílání kousky naděje. „Létání je jako projev, projev o svobodě,“ začíná text skladby Vycpávač ptáků. Nástroje se jemně rozeznívaly, proplétaly jeden do druhého a postupně gradovaly, zatímco hlavní vokál v nich zanikal. Ke konci setu došlo i na song Rázné kroky lovce ze splitka s Pacino, což se hodilo, a v extatickém hluku spastického screama se končilo.

Pacino už se hlásili z pódia, aby uvolnili napětí po technických výpadech Rutky. Songy z květnového EP doplnily zajeté skladby z alba Půl litru země, estetika špinavě zabarvených nástrojů a osobitý jekot zůstaly. Rytmika měla spád a nenudila, kytarové vybrnkávání a strohé melancholické riffy se zarývaly do nadšených posluchačů nebo jimi pohupovaly při ležérní skladbě Břeh. „Pacino mají prostě zvuk,“ bylo slyšet z hloučku u baru.

Od pražské premiéry nashvillských Pile uplynuly dva roky. Rick Maguire, mozek a zakladatel kapely, se vrátil představit nové album Green and Gray, společně se dvěma novými členy. Kučeravým kytaristou Chappy Hullem a fousatým basákem Alexem Molinim. Nomádský život, kterým žijí díky takřka nekonečným turné, byl znát od prvního tónu. Profesionální a bezchybný set, ve kterém Pile nenuceně míchali nové i staré songy, připomínal dlouhý jam. Nevšedně propracované struktury písní se smyslnou dynamikou zněly stejně zatraceně dobře jako na deskách. Při skladbě Lords of Calendars Maguire přecházel od laxního zpěvu přes výbušnou lomcovačku k tesknému písničkářství, a to neskutečně lehce. Pile dokáží kombinovat několik hudebních žánrů v jedné skladbě, aniž by to znělo podezřele nebo výstředně, posthardcore se tak měnil v noise rock, slowcore nebo indie folk. Zavalitý bubeník Kris Kuss má mimořádný groove a cit pro intenzitu, což se projevilo třeba v mathrockové A Bug on Its Back nebo katarzní Rope’s Leangth. Na závěr došlo na The Soft Hands of Stephen Miller, pravděpodobně nejtvrdší song, co kdy Pile udělali, Rick Maguire, už bez kytary, ho vyřval z posledních sil.

Přístup, oddanost věci a smysl pro detail je Pile vlastní. Dělat věci jinak, zajímavě, ale zároveň přístupně pro širší publikum je kumšt, který se jen tak nevidí, stejně jako integrita, se kterou se Pile drží undergroundové scény. Živé scény.

Info

Pile (us) + Pacino + Rutka Laskier
25. 9. 2019 Café V lese, Praha

foto © Seth Applebaum (archiv)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.