Články / Reporty

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

Jan Starý | Články / Reporty | 17.10.2019

Ženský sbor The Mystery of Bulgarian Voices má za sebou fascinující historii. Jeho původním účelem bylo udržet a renovovat bulharskou lidovou tradici, a potlačit tak cizí, antikomunistické vlivy v hudbě. Časem se ale nahrávky sboru dostaly na Západ a přes Petera Murphyho z Bauhaus až ke klasickému gotickému labelu 4AD. Tam se s nimi seznámili Dead Can Dance. Pro Lisu Gerrard, polovinu tvůrčího dua, to tehdy znamenalo revoluci, inspiraci přejít od temného postpunku k něčemu pozitivnějšímu. A jak Dead Can Dance s Lisou Gerrard, tak tento bulharský sbor poté zásadně přispěli k rozvoji world music.

Oba fenomény se ale nakonec sešly. Po třech dekádách od vydání na 4AD vyšla společná nahrávka BooCheeMish Lisy Gerrard s Tajemstvím bulharských hlasů, která měla být v české premiéře představena. Večer se ale odvíjel poněkud jinak, a to vlivem úkazu jménem doprovodná kapela.

Sedmnáctičlenný krojovaný sbor, který nejprve nastoupil bez Lisy Gerrard, měl sílu. Poměrně jednoduché melodie stavěly jednak na hutnosti zvukového proudu, jednak na netradičním tónovém materiálu a harmoniích, které byly při všech různě posazených hlasech velmi působivé. Právě tady bylo skvěle slyšet, jak se v bulharské hudbě mísily slovanské melancholické melodie i skočné rytmy se zvláštně zabarvenými předovýchodními plochami.

Ve chvílích, kdy sbor dominoval, šlo o skutečně nevšední zážitek. Jenže místo aby se vedoucí souboru pokusili vytvořit situaci, kdy zvuk prostoupí prostor a vokální masa pohltí posluchače, vydali se cestou obohacení výrazových prostředků o kapelu. To v prvé řadě znamenalo rozmělnění dojmu ze sboru. Ten se jednak musel dělit o zvukový prostor, jednak došlo k narušení jeho puristického charakteru.

Flétna a dronující smyčcový nástroj gadulka lyrickým projevem sbor doplňovaly vkusně a smysluplně. V případě perkusí Davida Kuhrmanna, který jinak jezdí s Dead Can Dance, to už bylo složitější. Vynalézavý bubeník vynikal v klidnějších polohách, přímočařejší rytmika hraná porůznu na tibetskou mísu nebo africký buben djembe už ale sklouzávala do postmoderního mišmaše. Vyloženou pohromou pak byli kytarista vnášející do hudby až funkové elementy a mistr světa v beatboxu, který se při vší technické zdatnosti vracel ke čtvrtstoletí zastaralým rytmům. „Doprovodná“ kapela dostala prostor na dlouhé (zřejmě) jamy, a dokonce i sóla, se kterými se z koncertu stávalo utrpení. Celá tahle precizní etno průměrnost působila jak propad časem.

Pozdní nástup Lisy Gerrard přišel po nesoustředěné první části jako vykoupení. S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter, koneckonců stejně jako u Dead Can Dance, kteří by se bez úžasných hlasů snadno utopili v kýči. Kapela rázem začala hrát mnohem účelněji a nesourodé jednotlivosti začaly konečně fungovat jako celek. A co víc, v intenzivnějších pasážích srážel zpěvaččin sytý, výrazný kontraalt do kolen.

Ani druhá část koncertu ale nebyla dokonalá. Spojení sboru a sólistky naplno fungovalo, jen když se obě strany ve zpěvu střídaly, jinak se, možná i vlivem nazvučení, spíš rušily, než doplňovaly. A když sboristky zpívaly sólové party, působily vedle majestátu Gerrard jako Popelky. Bulharská zemitost vedle éterických eposů jaksi skřípala. A to jen dotvrzovalo celkový dojem, že sbor The Mystery of Bulgarian Voices, který byl inzerovaný jako hlavní část programu, byl Lisou Gerrard i doprovodnou kapelou tak trochu odsunut do pozadí. Večer, i přes úchvatné momenty, mohl prostě dopadnout mnohem lépe.

Info

The Mystery of the Bulgarian Voices (bg) & Lisa Gerrard (aus)
15. 10. 2019 Divadlo Hybernia, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.