Staří maséři, dřevěná podlaha a to další (Lunchmeat Festival 2024)

Páteční program Lunchmeat festivalu už jede takzvaně full flex. Venkovní stage zdarma, přednášky a diskuse v přízemí Veletržního paláce a dvě stage v podzemí. Počasí se postupně umoudří a z dešťového podvečera se nakonec stane oblačná noc ideální pro venkovní klábosení.

Dominik: Rád bych stihl něco z odpoledních přednášek, ale čas je neúprosný, stěží chytám poslední ozvěny venkovního dj setu Pedera Mannerfelta. Z klubové stage se odráží zvuky trojice End Society do rudě padajících zrn projektoru za nimi. Mechanický rytmus prolíná kytarové stěny pod spletí kabeláže přiznaného stropu, ruka kytaristy je napojena na pitch mikrofonu, ze kterého znějí různá zaříkávadla a citoslovce. Kluci se prožívají a funguje to.

Osobně mi přijde, že je tu méně lidí než včera, ale noc je ještě mladá, party harm reduction team ještě ani nepostavil stánek. První představení koncertní haly obsazuje premiéra Narrative Absence od Borise Vitázka, představení o absenci osobního příběhu zobrazuje cesta astronauta po vlnícím se měsíci. Nemůže odtrhnout oči od telefonu a dost mu z toho hrabe, cestou ho pronásleduje chuchvalec otravných rukou. Realita se ohýbá a prostředí vesmíru mění na vnitřek mobilního telefonu. 3D modely postav a předmětů klaustrofobicky problikávají a morfují do tísnivé zvukové koláže. Poutavý příběh plný bizarní symboliky se špatným koncem.

Jarda: Kdo čekal, že program do druhé ranní, který zahrnuje v podstatě samé AV projekty, bude ryze postávací/posedávací, toho 33EMYBW z labelu SVBVKLT vyvede z omylu během prvních minut svého frenetického živáku. Prostor mezi barem a pódiem se záhy začíná rosit, potkávám známého, který na mě mezi tanečními záškuby křičí, že přišel hlavně na šanghajskou producentku. Má na sobě triko labelu Sub Pop. Stačilo by pop přeškrtnout a dopsat do třetího řádku kult, napadá mě okamžitě, ale to už naše nohy zase drtí parket ne o sto šest, ale o sto šedesát. Do jukeového podkladu 33EMYBW dosypává epileptický mix zmutovaných zvuků východoasijského ražení, takový postklubový tribal, který buď milujete, nebo nesnášíte, nic mezi tím. Hyper, hyper!

Dominik: Taky potkávám lidi vzdálené i blízké, všichni míří stejným směrem. Bristolský producent Pinch je postdubstepová legenda, kterou mám na seznamu už hodně dlouho, vynechání se neodpouští. Repete dj setu z minulého ročníku se nekoná, po boku s audiovizuálním umělcem Lorem povyšují produkci o projekci A Red Rabbit. Pochmurný ostrovní sound, hutný plíživý bass a vytříbené perkusivní zvuky jsou Pinchův trademark, na plátně běží krátké klipy vytvořené AI, pro každou skladbu jiný. Opakující se přírodní výjevy střídají noční ulice, jimiž prolétává dítě na posteli. Dokonalost, s jakou AI dokáže vytvořit reálné obrazy a následně je pochroumat, krásně doplňují vykloubené beaty. Baví mě pozorovat, jak se do nich publikum snaží marně trefit. Konec nabírá na rychlosti striktní techno úderkou, noc je ready.

Jarda: 33EMYBW je skvělým příkladem nejsoučasnějšího klubového přístupu, kterému nic není svaté. Mí osobní favorité pátečního programu, technoveteráni James Ruskin a Mark Broom zase předvedli v podstatě dokonalou podobu “starého analogového zvuku” se všemi jeho plusy i minusy. Není ale řeč o technu, protože coby The Fear Ratio mají tihle dva daleko blíž ke kombinaci autechrovského IDM, dubu a jungleu. Jestli se na něco do hlavního sálu v podzemí Veletržáku každý rok těším, je to dřevěná podlaha, která se při subbasových detonacích mění v masážní salon. Ruskin s Broomem využívají její potenciál na maximum. V kombinaci s rudými led panely, které při maximální záři oslňují parket natolik, že člověk musí zavírat oči, je jejich živák pastvou pro uši, oči i chodidla.