Štefan Szabó: Zásadní věci se dějí (i) náhodou

Ne všechny progresivní hudební akce se dějí ve velkých městech. Díky neobyčejné hudební performance dua Ranjevš & Obász, kterou jsem slyšela loni v pražském klubu Punctum, jsem objevila festival improvizované a experimentální hudby N:ear. Pořádá ho Štefan Szabó, improvizátor, skladatel a dramaturg hudebního programu kulturního centra Eleuzína. Ojedinělá akce s promyšleným hudebním konceptem se odehrává v kulisách jednoho z nejkrásnějších slovenských hornických měst, Banské Štiavnici. Letošní ročník se odehraje mezi 20. a 22. červencem, se Štefanem Szabóem jsme si povídali o zákulisí festivalu, některých interpretech, stáži na kodaňské Rhythmic Music Conservatory i kurátorování výstavy konceptuální umělkyně Morgan O'Hara.

Jak vlastně N:ear vznikl a kolikátý ročník se letos koná?
Letos pořádáme festival potřetí a vznikl vlastně úplně přirozeně. Hrál jsem s jedním ze svých projektů v kulturním centru Eleuzína v Banské Štiavnici. Jeho zakladatel Marek Pavlík mě pak oslovil, zda bych pro ně nechtěl připravovat hudební dramaturgii. Po nějaké době fungování jsme si řekli, zda by nebylo možné to, co se tu odehrává v průběhu celého roku nějak zkoncentrovat do několikadenní letní akce. Zahrada Eleuzíny se během festivalu odehrávajícím se na několika místech, stala takovým meeting/melting pointem, kde se odehrávaly doprovodné akce.

Proč jste ho pojmenovali právě N:ear?
Vymýšlení názvů kapel a projektů pro mě není úplné lehké, ale tohle si tak nějak sedlo na první dobrou. Už když jsme to poprvé vyslovili, cítili jsme, že je to to pravé, což se nestává často. Propojili jsme slova near a ear, a pokud to nebudu překládat doslovně, tak název vyjadřuje něco jako blízké poslouchání ve smyslu pozorného poslechu.

Můžeš přiblížit některé z letošních interpretů?
Program se vlastně ještě vyvíjí, ale několik vystupujících jsme už představili na našem facebookovém profilu. Těším se na hraní u těžební nádrže, takzvaného tajchu, Veľká vodárenská, kde vystoupí slovenská bubenice, improvizátorka a skladatelka Michaela Antalová a norský kontrabasista a skladatel Adrian Myhr. Michaela Antalová v tomto projektu blíže prozkoumává folklórní nástroje jako jsou píšťalky, zvonky i fujara. Ne že by snad spolu s Myhrem nějak předělávali lidovky, komponují je nově, ale v jakémsi lidovém duchu. Reagují na slovanský či slovenský folklór a přetvářejí ho, což se mnohdy projevuje jako velmi citlivé téma. Avšak myslím, že zrovna jejich duo se toho zhostilo s citem a určitě nejde o nějaké prznění lidové hudby, spíše oboustranně obohacující projekt a zkušenost. Dorazí také živelní Vojdi z Prešova nebo kanadský klavírista a skladatel Paul Jacob Fossum se svým projektem Amalgamation-Integration, který spojuje minimalismus s harsh-noiseovými plochami. Premiéru bude mít také duo slovenského producenta a improvizátora Daniela Kordíka s japonským saxofonistou a hráčem na hichiriki Haruhikem Okabem.

Postřehla jsem, že jeden z koncertů bude probíhat ve zvonici hradního komplexu Starého zámku. O co půjde?
Jedná se o koncept, který se připravuje přímo pro letošní festival. Spolupráce tří skladatelů, improvizátorů a saxofonistů působících v Kodani, Michaely Turcerové, Michała J. Biela a Luky Zabrice, a kampanologa Matúše Sedláka vyvrcholí site-specific performance pro kostelní zvony a tři saxofony. Tento nepřenosný zážitek plánujeme zaznamenat alespoň zvukově a vydat na LP ve spolupráci se slovenským labelem Weltschmerzen.

Minulé ročníky byl součástí festivalu také hudební a knižní trh a literární program, který měla na starost slovenská básnířka a prozaička Dominika Moravčíková. Jak to bude letos?
Letos spolupracujeme s literárním festivalem Měsíc autorského čtení. Díky němu proběhne autorské čtení a diskuse spisovatele Jakuba Juhásze a spisovatelky Anny Gruskové, jejichž tvorba se vztahuje k Banské Štiavnici. Pavel Klusák bude na festivalu přednášet o terénním nahrávání a deep listeningu. Slíbit mohu také promítání. Do toho se pouštíme nově a vzniklo to shodou náhod. Loni den před začátkem festivalu se něco promítalo na Hájovně (turisticko-kulturní centrum v Banské Štiavnici) a tam nás napadlo, že by to mohl být dobrý počáteční výkop festivalu. Promítnout filmy související s hudební scénou, kterou na festivalu přibližujeme. Zatím máme potvrzené dva krátké filmy. Jeden natočil v době korony Mazen Kerbaj, libanonský trumpetista a vizuální umělec žijící v Berlíně. Jmenuje se The Musical a je to takový autobiografický imaginární dokument beze slov, kde je použita pouze trumpeta. Kerbaj na ni hraje různými způsoby a preparuje ji tak, že bez obrazu by člověk nepoznal, na co hraje. Kolikrát je to i velmi vizuálně zajímavé, protože ta preparace připomíná nějaký obraz. Vzhledem k jeho původu jsou tam obsažené i jisté náboženské konotace.

Když se ještě vrátím k financím, všimla jsem si, že jste zkoušeli i crowdfunding. Můžeš k tomu říct víc?
Crowdfunding bohužel nevyšel. Sešlo se to zrovna s ničivým požárem ve Štiavnici, při kterém vyhořela také Eleuzína. Přišlo nám hloupé někde promovat, aby lidé přispěli na festival experimentální hudby, když se řešily zásadnější věci. Ale zase je to nová zkušenost a vidíme, že to jde i s minimem prostředků. Třeba saxofonové trio, o kterém jsme mluvili, dostalo na cestu a ubytování grant, za což jsem velmi rád, protože jinak bychom je nezaplatili. Ostatní, co jsou ze Slovenska, zahrají, protože jim záleží na tom, aby se festival konal. Dokonce se sami od sebe ozvali ještě další hudebníci, že rádi přijedou i bez budgetu. Do budoucna bych chtěl, aby každý dostal zaplaceno, jak se sluší, a myslím také na to, aby v programu bylo zastoupeno dost ženských interpretek. Rád bych festival profesionalizoval, ale všichni na něm pracujeme ve volném čase, takže je to v procesu. Minulé ročníky podpořil slovenský Fond na podporu umění, za což jsme velmi vděční. Také jsme měli a máme k dispozici zdarma některé prostory.

DRIL A KREATIVA

Studoval jsi hudbu na JAMU, ale máš za sebou i delší stáž v Kodani na Rhythmic Music Conservatory. Jaká to byla zkušenost? A čerpáš z obou škol i interprety na N:ear?
Nerad bych ty dvě školy porovnával, protože každá je silná v jiných ohledech. V Kodani jsem byl jeden a půl roku. Byli jsme parta lidí z hudebně úplně odlišných světů: popová zpěvačka, raper, DJ, jazzový experimentální bubeník a další. Nikdo nikoho neposuzoval podle toho, zda zná či nezná noty. Každý svůj krok jsem tam musel zdůvodnit. Co chci svou kompozicí říct, na co tím reaguji a obhájit to. Celkově to souvisí s dánským, možná severským, vzdělávacím systémem, který je od našeho odlišný. Je těžké najít nějaký balanc. Tam ti lidé někdy sotva zvládnou zahrát jednoduchou bluesovou formu, kterou tady umí skoro každý tramp, ale zase se soustředí na svoje projekty a vědí, co chtějí svou hudbou říct. Kolikrát jsou velmi originální, ale nemají hudební základy, které z naší akademie díky drilu máš. Díky kodaňské zkušenosti jsem mohl pozvat skladatelku a improvizátorku Lotte Anker, pianistu Simona Toldama nebo předloni norské Hein Westgaard Trio a také švýcarskou klavíristku Margaux Oswald. Letos vystoupí také několik hudebníků působících v Kodani. Díky kontaktům z JAMU na festivalu zahrál David Dorůžka nebo umělci kolem české improvizované hudební scény. Vzhledem k tomu, že po delší dobu působím mimo Slovensko, mám určité mezery, co se týče znalostí místní scény, což se snažím programově napravit a zapojit ji do festivalu.

S českým bubeníkem Jakubem Švejnarem, se kterým hraješ v experimentálním duu Ranjevš & Obász, jste se zúčastnili zajímavé performance v projektu SITU Galeria města Blanska.
Lidé v Galerii města Blanska jsou skvělí a tvoří velmi progresivní program. V rámci projektu SITU vznikla loni na jaře na náměstí v Blansku umělecká instalace v podobě menšího skleníku. Obyvatelé města si v něm mohli vypěstovat sazeničky různých rostlin. My s Jakubem jsme předvedli interpretaci materiálové partitury Čekání na Godota slovenského konceptuálního umělce, hudebníka a muzikologa Milana Adamčiaka. Projekt pracující s oživením veřejného prostoru trval necelý půlrok a proběhly tam další akce jako autorská čtení, workshopy, vernisáže a umělecké intervence.

A jak ses dostal ke kurátorování akce s americkou konceptuální umělkyní Morgan OʼHara, která proběhla v Blansku v květnu?
To se seběhlo zase náhodou. Působím tam společně s Jaroslavem Šťastným, který vyučuje kompozici na JAMU. Když jsme hráli s Jakubem v SITU, dostala se mi do ruky kniha od Morgan, která mě velmi zaujala, protože v ní graficky zakresluje pohyb různých tanců a pohybu. Bavili jsme se s kurátorkou z galerie, že by jí v budoucnu rádi udělali vernisáž. O několik měsíců později jsem se při výletě kolem Blanska v galerii stavil a kurátorka Júlia Chodúrová mi nabídla, abych se toho také účastnil. Dali jsme dohromady seznam a během týdenní rezidence ji vezmeme na místa, která v New Yorku nebo v Benátkách, kde žije, úplně nemá šanci zažít. Třeba na městské zastupitelstvo, do klasické, takové té socialistické chlebíčkárny, na trénink baseballového klubu, což je v Blansku trochu bizarní věc nebo na zkoušku cimbálovky.