Štěstí neznamená mnoho mušlí (Vivat Vila!)

Už léta Full Moon mapuje nejen pražské promotérské skupiny a jednotlivce, časem dospěl i ke spolkům a organizacím, které pracují na lokální úrovni, ale podstatou svých aktivit ji daleko přesahují. Jedním z nich je i Spolek Živá vila, který vznikl před šesti lety, aby se pokusil zachránit funkcionalistickou Kralovu vilu ze třicátých let, o kterou se město nestaralo a které hrozila demolice. Spolek na to šel chytře - začal ji opravovat, nabízet kulturní program, aktivně upozorňoval občany města. A nakonec kvůli ní šel i do prachatického zastupitelstva. V loňském roce se odehrál první ročník festivalu Vivat Vila, o němž Michal Pařízek psal takto: “Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu. Otázkou je, zda se uchytí v plné konkurenci mnoha dalších akcí, které se letos nemohly uskutečnit, zda se ho vůbec povede do nabitého festivalového kalendáře zařadit.” A protože proběhl druhý ročník, víme, že se to podařilo. Jaké to bylo?

VERONIKA: Z titulu věčně naivní optimistky jsem snad ani nepomyslela, že po skvělém prvním ročníku by se Vivat Vila neměl uchytit v sérii menších alternativních festivalů. Loni jsem se zdržela jen jeden večer, ale slíbila jsem si, že stejnou chybu letos neudělám. Významnou roli hrál právě fakt, že spolku Živá vila jde o mnohem víc než udělat prostý hudební festival na zelené louce. Pokus o zachování funkcionalistické vily německého podnikatele J. N. Krale, které ještě stále hrozí demolice kvůli silniční přeložce, spojený s pořádáním kulturních aktivit, s sebou nese naději na změnu postoje mladé generace k zachování kulturního dědictví.

LUCIA: Moje dôvody na návštevu Prachatíc boli až príliš prosté - dobrý lineup a fesťák, ktorý som ešte nenavštívila. Každé leto sa do itinerára snažím taký zaradiť, väčšinou to dopadne nad očakávania. A Vivat vila? V prvom rade je potrebné ujasniť si pojmy. Ak by som totižto aj po absolvovaní tejto dvojdňovej akcie stále hovorila len o vydarenom hudobnom festivale, vypovedalo by to predovšetkým o mojej schopnosti ignorovať bohatý kultúrne-historický kontext podujatia. Začnime u miesta konania, ktorým boli celé Prachatice, malé mestečko na úpätí Šumavy. Sprievodný program bol šikovne rozložený v historickom centre a neomedzil sa len na pochôdzky po miestnych kaviarničkách, ktoré hosťovali debaty a autorské čítania, v programu boli zaradené aj tradičnejšie poznávacie aktivity ako napríklad voľné vstupy do miestnych múzeí či prehliadka kostola. Rozhodne si z Vivat vily odnášam o Prachaticiach viac ako z Colours of Ostrava o Ostrave…

Vila samotná je nádherné miesto. Viacerých návštevníkov prekvapilo, že je v pomerne zachovalom stave, no po komentovanej prehliadke s Bárou Koritenskou, jednou z organizátoriek festivalu, je jasné, že za tým stojí obrovský kus práce a niečoho, čo by českí bratia a sestry nazvali srdcařinou. Ako inak sa dá vysvetliť, že nám Bára s entuziazmom v hlase hovorila nielen o dátumoch, rozhodnutiach, obyvateľoch, ale aj o detailoch, ako napríklad, že v charakteristickom okennom priečelí vily okrem kaktusov žili aj korytnačky detí pána Krala? To sú tie malé nepodstatné detaily, ktoré do príbehu vdychujú život, presne tak, ako ho spolok Živá vila vnáša do opustenej funkcionalistickej stavby zapadnutnutej niekde medzi železničnou a autobusovou stanicou českého Twin Peaks.

VERONIKA: Na Vile je enormně cítit, jak moc organizátorům a nadšencům kolem nich na místě záleží. Během covidového roku pořádal organizační tým řadu brigád a je to vidět. Na terase přibylo nové zábradlí, v interiéru dobový nábytek ze 30. let, včetně křesel od Jindřicha Halabaly, knihovna nabitá literaturou, křehká vitrínka s porcelánovými hrnečky, zeleno pokojovkami, nový paletový nábytek, polštářky, jedlá zahrádka a květiny všude, včetně solitérní záchodové mísy. Nemluvě o detailech typu vratné kelímky a pohlednice s motivem vily od dua architektonických nadšenců kalend:arch nebo o spolupráci s malou táborskou oděvní značkou Knedlo Zelo Wear, proslulou svými vtipnými sítotisky. Duše KZW Kuba Novotný čaroval přímo na místě a na donesené tričko vám přenesl třeba právě motiv Kralovy vily.

Samotný hudební program se organicky přeléval z prostoru rozlehlé zahrady do spodního patra vily s citelnou snahou poskytnout kapelám dostatek času na zvučení, aniž by rušily probíhající sety. Horní patro s terasou a kavárensko-panákovým koutkem, o který se i letos bravurně staral Martin Kalenský (Světadílna), fungovalo jako vytuněný dopingový chillout, včetně hudebního doprovodu. V sobotu v noci se místo nakonec proměnilo v neplánovaný disco parket. Asi jsme ještě nezmínily, že organizátoři letos propůjčili dvě místnosti horního patra vily k rezidenčnímu pobytu a vytvoření site-specific instalací, které reagovaly na výjimečné prostředí vily. Úkolu se zhostil výtvarník Patrik Pelikán a manželské duo Barbora a Tomáš Přidalovi. Pelikánova Protostěna důmyslně znejisťovala nejednoho návštěvníka, zatímco hravá Přidalovic instalace kombinující texty, fotografie a kresby s názvem Inspirační teorie provokovala fantazii i smysly. Nápis “Štěstí neznamená mnoho mušlí, ale to, že jsme spokojeni s jednou mušlí.” bych si chutě vytesala na náhrobek.

Pátek pro mě odstartovali rakovničtí Manon meurt, kteří loni na podzim vydali čtyřpísňové demo '17. Éterický projev Kateřiny Elznicové seděl prostředí vily dokonale, jako by píseň In that Room prorůstala stěnami vily a zařezávala se do útrob. Bytostně fyzický zážitek mi pak přivodili těžko zařaditelní Lebanon, kolem kterých se motají škatulky typu nerd dance metal nebo kapela, o které nikdo nic neví. Tereza Papáčková kolem sebe metá texty prosycené ruštinou, která jí sedí kvůli zpěvnosti a schopnosti vytvářet metafory, a já si připadám střídavě jak ve Vymítači ďábla a na metal-noise-techno party. Pátek byl vůbec těžkotonážní. Asi největším zážitkem byli Tábor a jejich cesta do nejtemnějších hlubin vlastní duše. Jejich výtečná loňská nahrávka Liebe textově čerpá z doby, kdy se kytarista David Vála potloukal severočeskou krajinou a nocoval pod širákem v zaniklých cínových dolech nebo prokleté hrobce Lobkowitzů. Mantrické melodie, harmonium, bicí Kateřiny z Oswaldových, vlivy spirituálního folku a poezie Oldřicha Janoty. Temný svátek hudby, který se vstřebává po celý zbytek večera. Pravdou je, že tomu hodně napomohli Mutanti hledaj východisko se svou vykloubenou party. Covidová deska Když máš kamarády, nepotřebuješ přátele se hodně povedla. Píseň o panu Klimešovi, kterej si jede svůj starej svět a 15 piv, nejmíň 15 piv vyženete z hlavy snad jen brokovnicí. Paní Ludmila moc dobře ví, jak to má pan Klimeš hozený. Jak si to měla v pátek ty?

LUCIA: Veľmi podobne. Manon meurt boli prvá kapela festivalovej sezóny, na ktorej som necítila ani náznak postcovidového kŕču, a stage v obývačke vily im proste sadol. Zvuk, ktorý sa organicky niesol priestorom, ma po zvyšok večera uviedol do snovej nálady. Ak som pôvodne prišla kvôli kapelám, tak som vlastne docela zlyhala. Priateľská a uvoľnená atmosféra vily ma uchvátili natoľko, až som uvedomila, že sa bezcieľne pohybujem v akejsi smyčke obývačka, čajovňa, Full Moon stánok, hlavný stage a nechávam dianie i hudbu okolo seba prirodzene plynúť. Najmagickejším okamihom večera bola už spomínaná kapela Tábor, ktorá v novej pesničke spievala o príšere živiacej sa deťmi, zatiaľ čo sa dvaja malí chlapci naháňali za stagom. Celkovo som bola milo prekvapená počtom detí na festivale, ktorý pripomínal skôr prerastenú záhradnú besiedku.

Sobotný program začal už doobeda v meste. Priznám sa, vôbec sa mi nechcelo vstávať a vravela som si, že je to len doprovodný program, menej podstatná nadstavba, ktorú môžem vynechať. Ďalší zo série omylov mojej skeptickej duše, nechať si ujsť prednes gay poézie v uliciach malého mestečka by bola zásadná chyba. Program vo vile otvorilo publicistické duo Veselý Hroch prednáškou o futurizme v hudbe. Prázdniny neprázdniny, útulná obývačka sa zaplnila publikom, ktoré odborný výklad hltalo, ako keby stratený zábavný strýko rozprával vtipné príbehy z ciest. Nevýhodou takto pohodovej atmosféry bolo, že si pamätám len hŕstku faktuálnych detailov, no večerný lineup sa zaryl. Jeho predzvesťou bol nepokojný vietor, ktorý sa za oknami zdvíhal, občas nejaké i zabuchol. A potom prišiel úderný Edúv syn, ktorý v rodinnej obývačke zrazu vymenovával zoznam drog ako vybrané slová. Koniec snovej atmosfére, blížila sa búrka a s ňou poriadna párty. Každý ju poňal po svojom, Vložte kočku ľudí roztancovalo, Kurvy češi poskytli priestor vypogovať frustrácie a Vellocet Roll svojou temnou psychedéliou zvýraznilo napätie i mystickosť noci. Ovplyvniť počasie, to sa doteraz dalo len v konšpiračných teóriach, evidentne to však ide aj skrz lineup. A čo zaujalo teba, Veronika?

VERONIKA: Já letos jedu nějakou slovenskou vlnu a vyloženě si ulítávám na tvorbě Deža Ursínyho, takže mi nepřekvapivě sedly hned dva slovenské projekty, které jsem na Vile slyšela poprvé. Peter Kolárčik, absolvent ateliéru fotografie na VŠUP v Praze, zatím vydal EP Ťažký život a ve svých kytarovo-rapových písničkách/rozprávkách s poetickou ironií reflektuje “strasti privilegovaného studenta umění” a vůbec mileniálů. Absolutně haluzácký a povznášející byl magorský set Raptora Kocha, který je i součástí kapely Pokora, o které jste už asi slyšeli. DIY multiinstrumentalista má ve slovenské vesničce Jasenov vlastní studio a chrlí neskutečné množství stylově různorodých nahrávek, včetně instrumentálních, které působí, jako kdyby jeho tělo pojímalo desítky osobností. V sobotu zazněly hlavně věci z poslední desky Prvý album. Prog-rock, postpunk, freak pop a kdovíco ještě, všechno precizně zahrané, vždy uvedené Kochovými výkřiky v jakémsi dráždivém nejazyku. Byl to jediný set, u kterého vydrželo moje děcko střídavě zaujatě křepčit a nechápavě civět celou dobu. Zvrhlá radost.

Silný byl i Edúv syn a při bouřlivém a neskutečně intenzivním setu Kurvy Češi mě přepadla touha zapogovat si spolu s mládenci. Že ale poblíž postával šumavský samotář, undergroundový básník a patron festivalu František Klišík, posrala jsem se, jak se říká. František pak v neděli nečekaně přispěl k temně poetickému závěru, když nám v mile upovídané kocovině přednesl u piva báseň o chcaní proti větru a následně zaujatě vyprávěl o tom, jak horkou má člověk hlavu, když duše opouští umírající tělo. Vivat Vila!!!

LUCIA: “Malý kruh myší pojme stejně tolik lásky jako velký kruh medvědů a naopak,” hovorí zákon zachovania lásky z výstavy manželov Přidalových na prvom poschodí. Budúcnosť Kralovej vily je neistá. Platnosť stavebného povolenia na cestnú preložku, ktorá existenciu budovy ohrozuje najakútnejšie, síce vyprší budúci rok, stále však nie je jasný jej ďalší osud. Stane sa pamiatkou? Kúpi ju súkromný investor? Ostane v správe spolku Živá vila, ktorý stavbe supluje ľubovoľne široký kruh myší a medveďov? Jedno je isté, festival v Prachaticiach je nutné zažiť na vlastnú kožu a nadšencov, ako sú súrodenci Libor Staněk a Barbora Koritenská, je potreba do každého mestečka. Vivat vila!

fotogalerie z festivalu hledejte tady, tu a zde