Strženi vírem (Swans)

Nejnovější studiové album The Beggar amerických Swans dělí od vydání toho předchozího necelé čtyři roky, přesto se zdá, jako by to bylo daleko více. Jednak proto, že ty roky byly nebývale vytěžující (covid, válka na Ukrajině…), ale taky je to nejspíš dáno motivy stáří, smrti a jakýmsi loučícím se podtextem nahrávky. „When Michael is gone, some other will come,“ zpívá Michael Gira, hlavní tvář kapely, rozhodným hlasem. Jeho vokál nás provází po celou desku a jako průvodce dokáže smířlivě uchlácholit i vyděsit. Vše má plně pod kontrolou a zve nás do svého nitra. To je všepohlcujícím vírem, v němž je snadné se ztratit.

V úvodní The Parasite jako by nám našeptával přímo do ucha, místy chraplavě a sípavě, jindy silně a zvučně, provázený vybrnkáváním na akustickou kytaru, která svou strohostí vyvolává pocit vyprázdnění, osamělosti. „Come to me, feed one me,“ zaznívá zlověstně. Vše se pak překlene k příkřejším dlouhým tónům, éterickému vanutí. Obdobně znepokojivě působil i singl Paradise Is Mine. Připomíná zvuky z dáli doléhajícího nočního rituálu, jakéhosi zaříkávání, a přesně takový má účinek: znejistí a vyvolá husí kůži, pod níž se otázky „Am I ready to die?“ a „Is there really a mind?“ přímo zarývají. Dojem onoho stahování do víru pak obstojně budí titulní The Beggar – cyklíme se v repetitivní mystické melodii pro kytaru –, ale až hmatatelně jej zpřítomní předposlední, nejexperimentálnější skladba The Beggar Lover (Three). Stopáží přesahuje čtyřicet minut a formou připomíná zvukovou koláž. Pod hladinou se táhnou spodní proudy, jež dokáží strhnout a občas něco vyplaví na povrch. Z ponorné změti droneového hučení stoupají útržky dětmi pronášených říkanek, hřmící tympán, ale též samply skladeb z předchozího alba.

The Beggar se ovšem neutápí v temných vlnách. Ačkoli skladba Michael Is Done může textově vystrašit, její oslavné vyústění povznáší. Ozývá se bití kostelních zvonů, které rozhodně není depresivní – skoro se nabízí říci, že Michaelovi neodzvonilo. Hymnické a triumfální zvony zaznívají i v dalších písních, mnohdy doprovázeny chorálem. Stejně tak přijde řada i na uvolňující cinkot zvonků, ukolébat svedou i jemné tóny lap steelu, do nichž Gira povzbudivě zpívá: „Freedom from fear!“ Nejopojnější je pak bezesporu skladba Ebbing, která vynáší k hladině. Objevují se i rychlejší a krapet přímočařejší skladby jako postpunková Los Angeles: City of Death. Závěrečná a v tempu taktéž rychlá The Memorious stojí na pevných pilířích rázné basové linky, její cyklická melodie vysvobozuje.

Ačkoli se v Girovi odehrávají různé vnitřní boje, opět se mu zdařilo přetavit je v arteterapeutické a posluchačsky fascinující album. To se mění náladami i tóny, stahuje nás do bezvýchodných hloubek i pozvedá k výškám, a navzdory tematizaci smrti a zániku nepůsobí jako rozloučení. Byť si tak Gira možná připadá, The Beggar dokazuje, že „Michael is NOT done“.

Obsáhlejší recenzi nového alba Swans najdete v letním dvojčísle Full Moonu, které vyjde 3. července.