Články / Profily/retro

The Subways: Smrt rock’n’rollu? Prachy, sláva a kalby

The Subways: Smrt rock’n’rollu? Prachy, sláva a kalby

redakce | Články / Profily/retro | 01.07.2013

Vedle The Hives nebo The White Stripes je anglický trio The Subways jednou z kapel, která dala na počátku 21. století novou tvář punk rocku. Garážovej zvuk, jednoduchý skladby se zapamatovatelným refrénem, živelnej projev a mladická verva, která je cejtit z každýho taktu. Rock till you drop.

Rock & roll je doménou mladejch. Je médiem určitý revolty proti staršímu a zažitýmu, která se s každou generací opakuje. I tohle je důvodem, proč každá generace potřebuje svoje vlastní kapely, který jsou ideálně co nejblíž věku publika. Britové The Subways, který hrajou zhruba od roku 2002, jsou generační kapelou par excellence. Český publikum je za jejich nepříliš dlouhou, ale pořádně živou kariéru mohlo vidět tolikrát, že by to člověk na prstech jedný ruky nespočítal. Jen v pražský Lucerně byli za poslední čtyři roky třikrát – vždycky s účastí hlava na hlavě. Skladba fanoušků na koncertech naznačuje, co Subways pro svoje kmenový publikum znamenaj – a je vidět, že velká část indie/punk rock kids, kterejm je dneska osmnáct, dvacet, na Subways vyrostla stejně, jako třeba já před pár lety na The Offspring a Green Day a ty přede mnou na Oasis a Blur. The Subways budou navždy součástí jejich dospívání. Text songu Oh Yeah, ze kterýho si ještě za patnáct let budou pamatovat každý slovo, si na střední psali na obálky sešitů na angličtinu a zpěvák Billy nebo basistka Charlotte budou, dle preferencí každýho, napořád nepřekonatelným sex symbolem.

Když bylo v roce 2004 Billymu (kytara a zpěv) patnáct a jeho bráchovi Joshovi (bicí) a kámošce Charlotte (basa, zpěvy) stejně tak, měli za sebou už jako The Subways pár let zkoušení a nahrávání v domácích podmínkách. Dema, který si na koleně udělali, rozesílali po londýnskejch klubech a doufali, že je sem tam někdo pozve na koncert. Když se dozvěděli, že festival Glastonbury pořádá soutěž mladejch kapel, který nemaj smlouvu na desku, poslali demáč i tam – a světe div se, jednoho krásnýho dne zvedl Billy telefon a dozvěděl se, že Subways vyhráli a počítá se s nima na nadcházející Glasto. Pak se začaly dít věci – Billy si nabrnknul Charlotte a trojice dala dohromady první pořádnej materiál, ze kterýho se v červenci 2005 už pěkně v profi podmínkách vyklubalo debutový CD Young For Eternity. Materiál debutu byl pevně zakořeněnej v kapelách, který Subways buď sami poslouchali, nebo jako který chtěli znít – Nirvana a Oasis především, ale je znát velkej vliv dalších alternativně rockovejch kapel, od Supergrass a Pixies někam k tehdy aktuální post-grungeový vlně kapel jako The Vines. I přes množství odkazů však Subways zněli poměrně svébytně: přímočarý punkový songy s jasným tahem na branku, mohutnejma refrénama a garážovým indie zvukem novýho tisíciletí. Všechno zní příjemně povědomě, ale přitom to říká něco novýho. Připočtěte zdravý ambice, mladický odhodlání, nadšení a plesk, je tu kapela, která chce dobýt svět.

Deska Young for Eternity vystřelí šestnáctiletý výrostky na první evropský turné a zajistí účast na několika největších festivalech. První místa v hitparádách to sice nejsou, ale úspěch, kterej čeká zvlášť v Británii jednu kapelu z tisíce, jo. Frontman Billy Lunn zaplatil za náhlej nával koncertů krví, a to doslova: dal hlasivkám takovej záhul, že musel na sérii operací, po kterejch nebylo jasný, jestli se ještě za mikrofon bude moct vrátit. To, a pravděpodobně i následnej rozchod Billyho a Charlotte, kapele pomohlo ujasnit si, kam dál – do Spojenejch států. Subways se vydávaj do slunný Kalifornie. Druhý album vzniká v Los Angeles pod taktovkou Butche Viga, kterej, předtím než založil Garbage, produkoval klenoty jako Nevermind od Nirvany, Siamese Dream od Smashing Pumpkins nebo Experimental Jet Set, Trash and No Star od Sonic Youth. Album All or Nothing z června 2008 je tak pro Subways splněnej sen, pro posluchače pak solidní dávka svižnýho punku, kterýmu dominujou silný grungeový riffy zahalený do moderního garážovýho indie zvuku, zapamatovatelný melodie, Billyho nakřáplý vokály, kterým zdatně sekunduje popina Charlotte, sborový refrény a jedna z nejjednodušších soustav bicích, na kterou v současným rock’n’rollu narazíte. Vedle vypalovaček Rock & Roll Queen nebo Oh Yeah z debutu kapela přidává z All or Nothing na pravidelnej koncertní setlist další tříminutový hitovky jako Kalifornia, Girls & Boys nebo Shake! Shake!.

Je libo zajímavost? Guy Ritchie, legendární britskej režisér, kterej před patnácti rokama vypadal s filmama Sbal prachy a vypadni nebo Podfu(c)k jako čerstvá krev Hollywoodu, pak mu ruplo v bedně, vzal si Madonnu a začal točit braky, si Subways pozval, aby mu zahráli „Rock & Roll Queen“ ve filmu RocknRolla (2008).

Zbytek tohohle roku a tři následující se pro Subways nesou ve znamení neúnavnýho koncertování zejména po kontinentální Evropě, kde se kapela stává už tradičním hostem největších festivalů, headlinuje si svoje pravidelně narvaný klubový šňůry a připravuje půdu na vydání další řadovky. Ta přichází v září 2011, nese název Money and Celebrity a produkčně je zaštítěná Stephenem Streetem, kterej má v portfoliu například práci s The Smiths, Blur nebo Kaiser Chiefs. Možná i on má prsty v tom, že se kapela v hledání svýho vlastního zvuku posunula od syrovýho grunge směrem k pompéznějšímu projevu, kterej Blur připomene. Deska má všechny klasický atributy The Subways, je vycizelovaná a uhlazenější, ale ohromná energie kapely jí dává mohutnost a žene dopředu jak stádo splašenejch koní. Z desky vyextrahovaly i koncertní lomcováky We Don’t Need Money to Have a Good Time, It’s a Party nebo Kiss Kiss Bang Bang. Tematicky je Money and Celebrity, jak název napovídá, koncepční deska, kde se Lunn vyjadřuje k cirkusu hudebního světa, kterej ho očividně fascinuje a děsí zároveň. Vzestup a pád celebrit, jejich osamělost za oponou, velký prachy, opulentní parties, všechno to, co ve výsledku vede ke stavu, kterej Lunn pojmenoval novotvarem „popdeath“, což je i název ústředního songu alba.

The Subways jsou generační kapela, ale nepromlouvaj, na rozdíl od spousty hudebních štěků, co se svezou na nějaký módní vlně, jen k mladýmu publiku, který si formuje hudební vkus. Maj talent oslovit i starší, kterejm připomenou, jaký to bylo, když člověku bylo patnáct, život vypadal jako nekonečná cesta, svět byl na dosah a všechno se zdálo možný.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ngoni pro třetí tisíciletí (Bassekou Kouyaté)

Akana 25.02.2020

Brilantní instrumentalista se nijak netají snahou oslovit co nejširší spektrum posluchačů a myslí přitom jak na své krajany, tak na západní publikum.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Ženy v angažovaném popu

Aneta Martínková 02.01.2020

V mainstreamovém vnímání bylo boření stereotypů pořád vnímané trochu jako padlé na hlavu. A umělkyně, které se o něj pokoušely... Jeden z nejlepších loňských textů Full Moonu nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Kde se vzal sad boy? (Depresivní pop)

Jiří Špičák 02.01.2020

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. A jeden z nej-textů roku 2019, který vyšel v magazínu Full Moon, nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Padesát let narušování vašeho klidu (Yoko Ono)

Jiří Špičák 02.01.2020

Nevídanou kreativní erupci první poloviny sedmdesátek zakončila Yoko Ono deskou Feeling the Space, píše se v článku, který vybíráme v rámci best of textů Full Moonu. Teď online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bez růžových brýlí (Ženy v beat generation)

Anna Mašátová 02.01.2020

Své místo v učebnicích literatury si ženy beat generation zatím zcela nenašly a těžko říct, zda se tak stane. Vybraný text z loňského ročníku tištěného Full Moonu online.

Full Moon Stage 2019: The Kill Devil Hills

redakce 14.04.2019

Australský Divoký západ v Ostravě? The Kill Devil Hills představí na Full Moon Stage svou aktuální desku.

Full Moon Stage 2019: Holy Motors

redakce 12.04.2019

Čarovnou náladu a cinematické westernové motivy násobí mohutný zvuk tří kytar, zkreslený spoustou efektů a reverbu.

Full Moon Stage 2019: Uniform

redakce 11.04.2019

O nejtvrdší koncert letošního festivalového programu, jak Full Moon Stage, tak celých Colours, se postarají američtí Uniform.

Full Moon Stage 2019: Bo Ningen

redakce 10.04.2019

Čtyři Japonci a létající kytary? Bo Ningen a jeden z vrcholů Colours of Ostrava? Na Full Moon Stage zcela nepochybně.

Full Moon Stage 2019: Tęskno

redakce 09.04.2019

Fascinace jak komorní hudbou, tak skandinávským popem? Polský projekt Tęskno druhým jménem pro Full Moon Stage na Colours.