Články / Reporty

A tak nálada Krch-offa byla potlačena

A tak nálada Krch-offa byla potlačena

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 09.11.2012

Celý svůj dospěle nedomrlý život jsem se snažila vyhýbat máničkám, bigbítu a undergroundu. Možná jsem instinktivně věděla, proč to dělám - pud sebezáchovy se tomu asi říká. Dopadlo to tak, že pracuju v nejvíc undergroundové hospodě, jakou znám, a chodím na nejvíc undergroundové koncerty, jaké si umím představit. Můj otec na mě může být pyšný. „To je underground, na to si zvykneš,“ řekl mi jeden dobrý kamarád, když jsem se jednou pro změnu klepala a tvrdila, že na to už nemám. Od té chvíle uplynula nějaká doba a já mám krunýř obalující city natolik zpevněný, že jsem se odvážila a do Vagonu na Krchovského šla. Konec konců, co jiného chcete poslouchat v čase dušičkovém?

Jestli jste psychicky labilní jedinci, kteří považují za nejkrásnější chvíle procházky v hnijícím listí, pokud možno na polorozpadlém hřbitově, objevíte poezii Krchovského záhy. Ke mně se dostala přibližně před dvěma lety a od té doby s ní někdy dokonce i spím – nikdy nevíte, kdy ji budete potřebovat. Ve chvíli, kdy jsem slyšela album Naposled (Guerilla Records, 2008), které v rámci své filosofie „když mi má někdo kurvit básně, tak ať jsem to já“ nahrál Krchovský společně s Krch-off bandem, byla jsem ztracena. Mí „normální“ kamarádi (v té době jsem i takové měla) si klepali na čelo a prorokovali mi brzkou cestu do útulného pokojíku v Bohnicích. Nemůžete přece poslouchat něco takhle depresivního a zároveň se nezbláznit.

Paradoxně ale pocit, že to všechno kolem může někdo vnímat podobně, mě od lůžka s klecí oddaluje. Do Vagonu jsem tak šla s veselostí vesnického idiota, že konečně se jeho duše uklidní. Jako první vystoupilo duo Andrej Polanský (viola) a Tomáš Vele (bicí). V rámci myšlenky, že v minimalismu je krása a že někdy stačí míň než víc, přezpívali několik písní The Velvet Underground. Osobně mám z revivalů jakéhokoli druhu smíšené pocity. Otrocké přehrávání písní, které složil někdo jiný... ale když vás to baví, proč ne. Respekt přichází v momentě, kdy si dáte tu práci a snažíte se s písněmi pracovat a dávat jim jiný rozměr. Samozřejmě to může být i pěkný průser, proto mě potěšilo, že to nebyl ten případ. Místy jsem pochybovala, zda-li se jedná opravdu o písně Velvetů, a říkala si, sakra, to je dobrý, co to je za písničku? Nejkrásnější proměna se povedla u Venus in Furs, která chvílemi připomínala nějakou lidovou baladu. Což je vzhledem k textu docela vtipné.

Publikum výrazně zhoustlo ve chvíli, kdy nastoupil Krch-off. Je fascinující, že ačkoliv jejich písně znám už nazpaměť a že na koncertech už druhý rok, co je poslouchám, hrají pořád to samé, stejně všechno slyším jakoby poprvé. Na druhou stranu jsem si před časem oddechla při zprávě, že nahrávají nové písně. Ve Vagonu představili dvě: Plyšová opice a Jako že vůbec nic. Aby byla rovnováha dokonaná, tak prvně jmenovaná mě nebaví skoro vůbec a druhá je naprostým zjevením. Jako že vůbec nic jsem poprvé slyšela v olomoucké Ponorce, kde bylo narváno punkáčema a máničkama, pivo teklo proudem a neustále jsem někomu překážela na výčepu. A stejně když spustili, přestala jsem dýchat a vnímat svět, byla jen divně naléhavá hudba a slova o šílenství, která jsem tenkrát moc neslyšela. Primární byla souhra cella (Tomáš Schilla) a houslí (Pavel Cigánek), která mi rvala srdce. Jasně, jsem patetická, ale tam, v Olomouci, jsem to tak cítila.

Praha je možná moc zhýčkaná a možná to bylo jen tím, že jsem nové písničky slyšela už po několikáté a že prvotní kouzlo opadlo. Tím nemyslím, že by koncert byl špatný nebo že by publikum bylo vlažné, ale znáte to – jakmile jednou zažijete něco dokonalého, už se vám nechce slevovat na požadavcích. Pozitivní na tom bylo, že jsem se konečně oprostila od hudby a začala vnímat i text nové písně, což mi na tváři úsměv blaženosti opět vykouzlilo. "Jakože vůbec nic... vracím se ke svým hrám, ostatně, co jsem živ, všechno jen předstírám, srdce mi sevřel stesk, zavyla duše má, a že jsem zešílel, to nevím už jen já."

Na závěr zahrála ještě kapela jménem treFeN mezipsem. To už jsem měla chvílemi pocit, že jsem se nějakým záhadným způsobem ocitla před třiceti lety v nějakém máničkovském doupěti. Oproti mým dřívějším představám to ale nebylo tak nepříjemné, jak si moje punková duše vždy myslela. Jednak tam zase byly ty osudové smyčce (Andrej Polanský, viola) a jednak tam byla naprosto dokonalá hra Honzy Drchala na kytaru. Navíc to na píseň Čerstvej vzduch rozjížděly dlouhovlasý holky, což jsem ocenila i já, ač výhradně heterosexuálka... Nebyl důvod si stěžovat, i když někdy to na mě bylo až moc rozjuchané.

A tak nálada krchova byla potlačena, neb vždy musí přijít katarze, jinak by jeden zešílel. Já jsem si ale své soukromé šílenství uzavřela hluboko v sobě. Občas se probudí a zařve, aby se pak zas odebralo k nepokojnému spánku. "Cože jsem říkal? Nevím už, asi že bude dobře zase, co jsem to hledal? Aha, nůž... co jsem to chtěl? Jo, podřezat se.“

Jen tak mimochodem, pokud jste Krch-off nestihli v úterý, můžete si za nimi udělat výlet do Paříže, kde budou hrát v sobotu v Českém centru. Ono se totiž k poslechu docela dobře hodí krom piva taky červené...

Info

J. H. Krchovský & Krch-off band + treFeN mezipsem + Andrej Polanský
6. 11. 2012, Vagon, Praha
foto (c) Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...