Články / Reporty

A tak nálada Krch-offa byla potlačena

A tak nálada Krch-offa byla potlačena

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 09.11.2012

Celý svůj dospěle nedomrlý život jsem se snažila vyhýbat máničkám, bigbítu a undergroundu. Možná jsem instinktivně věděla, proč to dělám - pud sebezáchovy se tomu asi říká. Dopadlo to tak, že pracuju v nejvíc undergroundové hospodě, jakou znám, a chodím na nejvíc undergroundové koncerty, jaké si umím představit. Můj otec na mě může být pyšný. „To je underground, na to si zvykneš,“ řekl mi jeden dobrý kamarád, když jsem se jednou pro změnu klepala a tvrdila, že na to už nemám. Od té chvíle uplynula nějaká doba a já mám krunýř obalující city natolik zpevněný, že jsem se odvážila a do Vagonu na Krchovského šla. Konec konců, co jiného chcete poslouchat v čase dušičkovém?

Jestli jste psychicky labilní jedinci, kteří považují za nejkrásnější chvíle procházky v hnijícím listí, pokud možno na polorozpadlém hřbitově, objevíte poezii Krchovského záhy. Ke mně se dostala přibližně před dvěma lety a od té doby s ní někdy dokonce i spím – nikdy nevíte, kdy ji budete potřebovat. Ve chvíli, kdy jsem slyšela album Naposled (Guerilla Records, 2008), které v rámci své filosofie „když mi má někdo kurvit básně, tak ať jsem to já“ nahrál Krchovský společně s Krch-off bandem, byla jsem ztracena. Mí „normální“ kamarádi (v té době jsem i takové měla) si klepali na čelo a prorokovali mi brzkou cestu do útulného pokojíku v Bohnicích. Nemůžete přece poslouchat něco takhle depresivního a zároveň se nezbláznit.

Paradoxně ale pocit, že to všechno kolem může někdo vnímat podobně, mě od lůžka s klecí oddaluje. Do Vagonu jsem tak šla s veselostí vesnického idiota, že konečně se jeho duše uklidní. Jako první vystoupilo duo Andrej Polanský (viola) a Tomáš Vele (bicí). V rámci myšlenky, že v minimalismu je krása a že někdy stačí míň než víc, přezpívali několik písní The Velvet Underground. Osobně mám z revivalů jakéhokoli druhu smíšené pocity. Otrocké přehrávání písní, které složil někdo jiný... ale když vás to baví, proč ne. Respekt přichází v momentě, kdy si dáte tu práci a snažíte se s písněmi pracovat a dávat jim jiný rozměr. Samozřejmě to může být i pěkný průser, proto mě potěšilo, že to nebyl ten případ. Místy jsem pochybovala, zda-li se jedná opravdu o písně Velvetů, a říkala si, sakra, to je dobrý, co to je za písničku? Nejkrásnější proměna se povedla u Venus in Furs, která chvílemi připomínala nějakou lidovou baladu. Což je vzhledem k textu docela vtipné.

Publikum výrazně zhoustlo ve chvíli, kdy nastoupil Krch-off. Je fascinující, že ačkoliv jejich písně znám už nazpaměť a že na koncertech už druhý rok, co je poslouchám, hrají pořád to samé, stejně všechno slyším jakoby poprvé. Na druhou stranu jsem si před časem oddechla při zprávě, že nahrávají nové písně. Ve Vagonu představili dvě: Plyšová opice a Jako že vůbec nic. Aby byla rovnováha dokonaná, tak prvně jmenovaná mě nebaví skoro vůbec a druhá je naprostým zjevením. Jako že vůbec nic jsem poprvé slyšela v olomoucké Ponorce, kde bylo narváno punkáčema a máničkama, pivo teklo proudem a neustále jsem někomu překážela na výčepu. A stejně když spustili, přestala jsem dýchat a vnímat svět, byla jen divně naléhavá hudba a slova o šílenství, která jsem tenkrát moc neslyšela. Primární byla souhra cella (Tomáš Schilla) a houslí (Pavel Cigánek), která mi rvala srdce. Jasně, jsem patetická, ale tam, v Olomouci, jsem to tak cítila.

Praha je možná moc zhýčkaná a možná to bylo jen tím, že jsem nové písničky slyšela už po několikáté a že prvotní kouzlo opadlo. Tím nemyslím, že by koncert byl špatný nebo že by publikum bylo vlažné, ale znáte to – jakmile jednou zažijete něco dokonalého, už se vám nechce slevovat na požadavcích. Pozitivní na tom bylo, že jsem se konečně oprostila od hudby a začala vnímat i text nové písně, což mi na tváři úsměv blaženosti opět vykouzlilo. "Jakože vůbec nic... vracím se ke svým hrám, ostatně, co jsem živ, všechno jen předstírám, srdce mi sevřel stesk, zavyla duše má, a že jsem zešílel, to nevím už jen já."

Na závěr zahrála ještě kapela jménem treFeN mezipsem. To už jsem měla chvílemi pocit, že jsem se nějakým záhadným způsobem ocitla před třiceti lety v nějakém máničkovském doupěti. Oproti mým dřívějším představám to ale nebylo tak nepříjemné, jak si moje punková duše vždy myslela. Jednak tam zase byly ty osudové smyčce (Andrej Polanský, viola) a jednak tam byla naprosto dokonalá hra Honzy Drchala na kytaru. Navíc to na píseň Čerstvej vzduch rozjížděly dlouhovlasý holky, což jsem ocenila i já, ač výhradně heterosexuálka... Nebyl důvod si stěžovat, i když někdy to na mě bylo až moc rozjuchané.

A tak nálada krchova byla potlačena, neb vždy musí přijít katarze, jinak by jeden zešílel. Já jsem si ale své soukromé šílenství uzavřela hluboko v sobě. Občas se probudí a zařve, aby se pak zas odebralo k nepokojnému spánku. "Cože jsem říkal? Nevím už, asi že bude dobře zase, co jsem to hledal? Aha, nůž... co jsem to chtěl? Jo, podřezat se.“

Jen tak mimochodem, pokud jste Krch-off nestihli v úterý, můžete si za nimi udělat výlet do Paříže, kde budou hrát v sobotu v Českém centru. Ono se totiž k poslechu docela dobře hodí krom piva taky červené...

Info

J. H. Krchovský & Krch-off band + treFeN mezipsem + Andrej Polanský
6. 11. 2012, Vagon, Praha
foto (c) Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Více lidskosti (Holly Herndon)

Natálie Zehnalová 09.12.2019

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

Pestré farby neo-soulu (Jordan Mackampa)

Jonáš Sudakov 08.12.2019

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.