Články / Recenze

Tak odjíždí poslední kovboj (Steve Gunn)

Tak odjíždí poslední kovboj (Steve Gunn)

Jiří Akka Emaq | Články / Recenze | 20.03.2019

Kytara byla ve 20. století asi nejprotežovanějším nástrojem, jenž prošel složitou evolucí zvuků i tvarů. Na počátku století 21. se ale všechny styly, které ji používají, sešly u okraje jejích možností. Bluesmani, rockeři, pankáči i hráči jazzu a country společně před dvaceti lety přehlédli ceduli slepá ulice, a nyní stojí bezradně na konci cesty. Dál to nejde a vrátit se nelze.

Stojí mezi nimi i Steve Gunn. Vzpomíná na zlatá léta spolupráce s Kurtem Vilem & The Violators a přitom pevně drží svého Stratocastera. Neochvějně rozhodnut neustoupit ni krok před elektronickým šílenstvím, jež mu dekadentně kyne z bezedné propasti neznáma. Jako bájný Odysseus přivázán ke stěžni staromilství proplouvá zrádnými útesy aktuálního hudebního dění, napevno svázán tradicionalismem. Na své dřevěné loďce/kytaře míří domů do rodné Ithaky/Philadelphie. Vlajkou je mu píseň Vagabond. Asi největší hit aktuální nahrávky.

Tahle deska jsou prostě kytarové orgie. Největší předností je asi její nadčasovost. Klidně by ji mohl nadrnkat Bob Dylan v sedmdesátkách, Neil Young v osmdesátkách nebo Tom Petty v devadesátkách. A deska by zněla prakticky stejně. Je celá postavena na vybrnkávání, které Gunn cizeluje zdobnými kudrlinkami. Na novince oprašuje mýtus samotářského cestovatele, spíš než po dalších cestách a dalších dobrodružstvích ale ze všeho nejvíc touží spočinout a radovat se z drobných detailů usazeného života. V kontemplativní náladě se vyrovnává se smrtí otce a pomíjivostí světa.

Tak odjíždí poslední kovboj, sombréro vmáčklé do čela. Smekněme proto klobouky a zasalutujme mu za poslechu důstojného epitafu pro ladný dřevěný strunný nástroj, jenž tak dlouho těšil generace těch, co nás předešli. Nyní již ale za zvuků rekviem sentimentálně sjíždí do chladného hrobu zapomnění. Budiž mu země lehká.

Info

Steve Gunn - The Unseen in Between (Matador, 2018)
web interpreta

Živě:
Please the Trees + Manon meurt + Steve Gunn (us)
24. 3. 2019 20:00
Divadlo Archa, Praha
fb událost

Foto © Victoria Stevens

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Snový trip Coals

Vojtěch Rakouš 22.09.2020

Docusoap imponuje atmosférou srovnatelnou s Beach House, ale progresivnější produkcí dělá z Coals osobité představitele současné indiepopové scény.

Sofistikovaný meditačný mood (Owen Pallett)

Matej Kráľ 18.09.2020

Ostrov je pre Palletta samota aj prázdnota, na ktorú vôbec netreba nahliadať výhradne negatívne. Objavujú sa v nej totiž obligátne úlomky svetla.

Omamnými bylinkami vyvoněná potní chýše (Fadex)

Vadim Petrov 16.09.2020

Fadex se dlouho utápěl v různých podobách dubstepu – pomalém, rychlém, smutném, veselém, sám poznal, že už stačilo.

Věčně pomíjivé pocity (Aiko)

Michaela Šedinová 14.09.2020

Album spojuje příjemné stránky popu s upřímnými texty, které odkrývají často bolestivé hledání sebe sama i k ostatním bytostem.

Pokoj na celé léto (Pottery)

Štěpán Sukdol 02.09.2020

Žánrově Pottery originálně přistupují k postpunku a art popu, nebojí se ale zapracovat i další stylotvorné prvky, například funky a groovy basové party.

Konců se nebojme, naopak je vítejme (Protomartyr)

Max Friedrich 31.08.2020

Ultimate Success Today je ucelené dílo, které demonstruje konečnost jako takovou, ať už je to, jak říká Casey, život kapely nebo život soukromý.

Izolace i nekonečná samota (Fur)

Ondřej Rudel 28.08.2020

Facing Home Mixtape obsahuje sedm skladeb připomínajících nostalgické melodie The Beatles, The Beach Boys a The Monkees.

Fantazijné podoby budúcnosti (Deerhoof)

Richard Michalik 24.08.2020

Motív apokalypsy zvukovo definuje roztržitosť jednotlivých skladieb. Deerhoof sa príliš neohliada za melódiou alebo harmóniou.

Všetko zlé raz predsa musí skončiť (Old Man Gloom)

Filip Švantner 22.08.2020

OMG na svojej novinke vstávajú doslova z popola a je potrebné podčiarknuť, že smútok je integrálnou súčasťou nahrávky.

Ničivě přesný hlas T. S. Eliota

Libor Staněk 21.08.2020

„Do dnešní doby žádný z básníků Eliotovu Pustinu nepřekonal,“ zapsal si do deníku zkraje šedesátých let Jiří Kolář.