Články / Reporty

Tak trochu jiný Islanďan (Júniús Meyvant)

Tak trochu jiný Islanďan (Júniús Meyvant)

Martin Řezníček | Články / Reporty | 09.03.2019

Až budou v srpnu zase teploměry atakovat čtyřicítky, jen málokdo si vzpomene, jak tenkrát na začátku března vítal sluneční paprsky a jak příjemně hřejivé mu připadaly. Stejně tak si jen málokdo za pár týdnů vzpomene na Axela Flóventa, který předskakoval Júniúsi Meyvantovi v Rock Café.

Posmutnělý kluk s kytarou zahrál několik procítěných písních, které vlastně i v tak teplém dni zahřály, bohužel na nich bylo jen pramálo zapamatovatelného - snad jedině že výrazem i melodiemi připomínaly českého písničkáře Thoma Artwaye. Běžnou představu o islandské hudbě však Flóvent naplňuje mnohem víc než hlavní hvězda večera. Meyvant totiž na svých promo fotkách sice vypadá jako archetyp melancholika, jehož jedinou zálibou jsou dlouhé zamyšlené pohledy, jeho písně i vystupování však hovoří o přesném opaku, což potvrdí návštěvníci jeho dvou předchozích pražských koncertů.

Meyvantovy orchestrální skladby ožívají dechy a smyčci, které společně s výrazným groovem přiznávají inspiraci funkem osmdesátých a devadesátých let. V některých je patrná i jímavost folkových balad, nicméně převládá radostný tón, který šestičlenná kapela s přehledem předává publiku. Mezi písněmi zpěvák líčí historky ze svých rodných Vestmanských ostrovů na jihu Islandu a vypráví, že ho napadají písně, třeba když pomáhá manželce s prádlem, nebo mu je našeptávají kamarádi v podivných snech. Nehledě na jejich pravdivost či nepravdivost vyprávěnky fungují a dav se spokojeně řehtá. Najednou si uvědomíte, že za fotkami posmutnělého písničkáře je vlastně rošťák, který si sám ze sebe dělá legraci. Pódium vyzdobené umělými monsterami, fíkusy, dracénami a jinou pokojovou zelení v tomto kontextu vyvolává úsměvy, nicméně působí svěže a stylově – a v předvečer Mezinárodního dne žen vlastně i dost trefně.

Šaškovství nikterak neumenšuje dojem z Meyvanta coby zpěváka a neubírá ani na působivosti některých citlivějších skladeb. Mírně zastřený hlas se chvílemi ztrácí v bohaté paletě zvuků, v podstatných chvílích však svou silou vyniká a celkově tak mezi vokálem a nástrojovou sekcí panuje vyváženost - podobně jako po celý večer mezi humorem a radostí z hudby, která chytá za srdce.

Info

Júniús Meyvant (is) + Axel Flóvent (is)
7. 3. 2019 Rock Café, Praha

foto © Olga Staňková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

House (není) pro starý? (Ross from Friends)

redakce 18.05.2019

Outsider house plný drobných glitchů a neuhlazených samplů držel pevné tempo, zaťatý groove a hra s intenzitou ve skladbě Project Cybersyn...

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

redakce 15.05.2019

Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá?

Donaufestival 2019: Co bylo nejvíc

redakce 09.05.2019

Donaufestival je pravidelně sázkou na kvalitní dramaturgii zasazenou do kulis historického rakouského městečka Kremže. Co bylo letos tím nejlepším? Nejen koncerty...

Tradice a progres, ruku v ruce (GoGo Penguin)

redakce 02.05.2019

Mrštné pianové kudrlinky v hravém songu Window přehazovaly otěže z jednoho nástroje na druhý, až se rozeběhly každý jinou cestou, stále však dokonale sehrané.

Pryč s hranicemi (Coilguns, Wrong, Or)

redakce 28.04.2019

Vlasatí řízci, těžkotonážní riffy a skučivá sóla, Wrong vrátili koncert do zajetých kolejí headbangingu a poga s jasným rozdělením pozic.

Pastelové barvy krve Goblin

redakce 17.04.2019

Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Claudio Simonetti a jeho Goblin.

Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

redakce 15.04.2019

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Moravské lidovky? Jedině s americkým přízvukem. (Dálava)

redakce 12.04.2019

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

redakce 04.04.2019

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Charismatický introvert (Night Lovell)

redakce 02.04.2019

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.