Filip Peloušek | Články / Reporty | 30.09.2024
Týdenní maraton je u konce. Vzduch je prosycen vlhkostí a lehkou únavou, pro věrné a vytrvalé jsou připraveny ještě zbývající exkurzy do často netušených hudebních krajin. Zbývá naposledy sestoupit po schodech a nechat se ještě jednou utopit.
Bavících se hloučků před Veletržním palácem znatelně ubylo, stejně tak těl povalujících se na lehátkách a gaučích uvnitř. Když pár minut před začátkem nedělního programu vpluju do Studia Hrdinů, najdu všechny duše koncentrované na betonových stupních hlavního sálu. Konverzace jsou tiché, vyčerpání předchozích nocí visí ve vzduchu.
Šepot rázem utínají první tóny Il Quadro di Troisi. Jdou na to zlehka, subtilní rytmy, nádech italského písničkářství přecházející až někam k trip hopu. Projekce v uklidňujícím rytmu střídají obrazy vzájemně se propíjejících barev, rozšiřujících se letokruhů a tvarů vzdáleně připomínajících hlavu můry. K tomu čarovný hlas Evy Geist, podmaňující si bez problému celý prostor. Tohle by šlo, běží mi za zmoženýma očima. Jak set postupuje, místa na schodech se vyprazdňují a naopak dřevěný parket se houpe pod řadou postav čím dál víc. Tempo zrychluje, taneční beaty se derou na povrch. I přes absenci zakládajícího člena Donata Dozzyho italský soubor doručil své vyprávění o snech, hvězdách a černých dírách ve formě jako ušité pro závěrečný večer a nabuzení publika.
Klid se ve vzduchu nevznášel dlouho. Už příprava scény pro finální set v Concert Hall dávala tušit nápor na všechny smysly – fukary na listí, roztrhaná plátna a temné prapory. O pár chvil později rozpoutává Aïsha Devi větrnou bouři podepřenou mocnou ozvěnou basů. Její loňské album Death Is Home je osobní reakcí na zneužívání a pocity izolace, kterými si prošla, a odpověď je to víc než rázná. Takhle jsem si vždycky představoval džihád valící se z Arrakisu, Devi drtí sál před sebou, nezbývá než pomalu ustupovat. Poslední beaty se mi tak zařezávají do zad, zatímco stoupám schodištěm fungujícím po čtyři dny jako portál do jiné dimenze. See you dancin zase za rok!
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.