Články / Rozhovory

The Moondogs: V Polsku je těžký prorazit a získat pozornost

The Moondogs: V Polsku je těžký prorazit a získat pozornost

Tereza Kopelentová | Články / Rozhovory | 13.11.2017

The Moondogs – neopsychedelická kapela z Poznaně ve složení Maks Lagoda (zpěv, kytara), Patryk Strzalkowski (bicí), Wiktor Bullert (baskytara) a Hubert Pilarski (syntetizér) – nezapadá do mainstreamu nejen v Polsku. Synťák, snové kytary a harmonický zpěv, to je směr, kterým se chtějí The Moondogs ubírat, a taky důvod, proč je pro ně doma obtížné prorazit. V Česku hráli už v srpnu v rámci svého letního turné a do Prahy se podle frontmana Makse plánují vrátit i v zimě.

Většina lidí u nás o The Moondogs zatím asi neslyšela. Kdo jste?

Předně jsme všichni dobrý kamarádi. Společně se poflakujem, děláme blbosti nebo koukáme na South Park – jsme velký fandové. Naši hudbu hodně ovlivňuje náš hudební vkus. Posloucháme různý bizarnosti, od protopunku po plastic pop 80. let.

Jak jste se poznali?

S Patrikem hrajeme už asi tři roky, našli jsme se přes Facebook. Ze začátku jsme zněli jako šedesátkovej garage rock nebo prog rock, potom jsme si řekli, že chceme zkusit něco trochu jinýho a začali hledat ideální lidi do kapely. Ta existuje v současným složení od roku 2016, kdy jsme vydali naše první EP No Space for Rockets. Jo a máme novýho hráče na synťák - Huberta!

Jak teda zněli The Moondogs dřív?

Ze začátku jsme hráli dost syrovou muziku, hrdelní zpěv a těžkej zvuk. Po nějaký době jsme se rozhodli, že by naše kapela měla být míň psychedelická a víc „neo“. Tak jsme přidali víc synťáků, snovější kytary a harmonickej zpěv. Nejlíp je to slyšet v našem posledním songu Echoes of Love. Ten definuje směr, kterým bychom se chtěli ubírat.


Kdo vás nejvíc ovlivňuje?

Je toho hodně. Na jednu stranu klasickej rock jako třeba Beatles, Rolling Stones, Beach Boys a na druhou současný umělci jako Mac Demarco, Tame Impala nebo Fat White Family. Hlavním zdrojem toho všeho je internet, většinu volnýho času trávíme hledáním na YouTube. Někdy na vážno, abychom našli fakt dobrou hudbu. Nedávno jsme tak objevili D. A. F., osmdesátkovej elektropunk z Německa, nebo The Moonlandings, což je novej projekt bývalýho frontmana Fat White Family. A někdy jen tak ze srandy posloucháme blbosti jako Tunak Tunak Tun.

Co říkáte na návrat psychedelické muziky a vinylů?

Máme radost! Jsme nadšený, že je tenhle žánr naživu a lidi ho chtěj pořád poslouchat. Ale taky jsme ho poslouchali moc a trochu se nám přejedl, poslední dobou jedeme spíš dream pop. A vinyly - je to skvělý hobby, sbírat je a poslouchat přirozenější zvuk. Bohužel si to teď nemůžem dovolit, je to dost drahý.

Jak vypadá polská hudební scéna? Je těžké prorazit?

Popravdě je to fuška. Jsme jediná kapela v Polsku, která hraje tenhle žánr, nebo jich je možná víc, ale neslyšeli jsme o nich. Je to složitý s propagací. Je jednodušší dělat promotéra elektronický muzice. V Polsku jsme pořád dost underground a promotéři se toho bojí.

Zpíváte v angličtině. Proč nepoužíváte polštinu?

Protože je složitá. Je těžký uzpívat všechny ty „sz, cz, ź, ż“ a navíc to nezní dobře. Neříkám, že je to nemožný, ale je to fakt výzva. Další věc je, že bychom rádi měli fanoušky po celým světě, ne jen v Polsku. Angličtina je nejběžnější jazyk, takže je to nejlepší způsob, jak se světem komunikovat.

Jak vypadá váš fanoušek?

To je dost těžká otázka. Má mrože, miluje pivo a má pupek, kterej je toho důkazem. Ne, to byl vtip. Máme i hodně mladších fanoušků. Píšou nám holky, kterým je čtrnáct nebo patnáct, že se nemůžou dočkat, až nás uvidí naživo. Bohužel ale potřebujou svolení rodičů... Moc se nám nelíbí hippie fanoušci, takový s lennonkama, batikovaným tričkem a tak.


Jak jdou turné? Máte už plány na zbytek roku?

Začali jsme tourovat minulý léto. Pár koncertů, většinou v Polsku, největší byl na festivalu Soundrive v Gdyni. V zimě jsme vyrazili na šňůru po Ukrajině, s tím nám hodně pomohl náš kamarád Zoryan Bezkorovajnyj. Byla to zajímavá zkušenost, zvlášť kvůli tomu, že to bylo během tuhý ukrajinský zimy. Tohle léto jsme měli druhý turné, zas pár koncertů v Polsku, třeba na festivalu Opener, kde jsme dělali předskokany pro Allah-Las. A pak několik koncertů v zahraničí, s kamarádama s Purplefox Town v Praze a pak v Budapešti. Teď plánujeme zimu. Chtěli bychom navštívit Německo, Českou republiku, Rakousko, možná i Belgii. Místa a data oznámíme už brzo.

Hrajete radši na festivalech nebo v klubu?

Podle mě ti klubové koncerty dovolí mnohem líp se spojit s publikem. Když hrajeme na fesťáku, lidi si sice užívají naši hudbu, ale mnohem víc je zajímá alkohol a tanec. Na Soundrive byla holka, která si klekla a začala se modlit. Baví nás obojí, ale na festivalech jsme profesionálnější a nejsme tak uvolněný.

Plánujete letos i nahrávání?

Rádi bychom natočili klip a vydali novej singl, chceme to stihnout ještě do konce roku. Taky máme novýho člena kapely, tak jsme zvědavý, jak nám to bude klapat.

Řekněte mi nejzajímavější příhodu, která se vám stala.

Máme hodně vtipnejch historek, ale ta, kterou povím, je spíš děsivá. Jak jsem říkal, minulou zimu jsme byli na turné na Ukrajině. Všechno šlo hladce, měli jsme pár koncertů ve Lvovu, prohlídli si památky a tak. Když jsme se vrátili k autu, zjistili jsme, že nám někdo ukradl poznávací značky. Na předním skle byl papírek s telefonním číslem, tak jsme tam zavolali. Na druhým konci se ozval hlubokej a nepříjemnej hlas. Řekl, že má naše poznávačky a chtěl po nás 200 dolarů. Taky nám řekl, ať nevoláme policii. „Pokud ji zavoláte, zemřete...“ Začali jsme vyšilovat. Naštěstí nám pomohl jeden z našich ukrajinskejch kamarádů a zavolal na policii, protože ta neumí anglicky. Díkybohu, pořád žijem!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nenalezeny žádné záznamy.

Vstupní prohlídka: Fred Madison

redakce 20.02.2020

V březnu Fred Madison pokřtí novou desku ve Valmezu, ale i jinde. Co si nechají donést do backstage, co je vyprudí?

Chelsea Wolfe: Budujem si svoju definíciu ženskosti

Lucia Banáková 19.02.2020

Byť na javisku sama a hrať prostý akustický song je náročné, ale je to pre mňa osobný rituál, príležitosť k rastu ako umelkyne i duchovnej bytosti, hovorí Chelsea.

Martin Mažári (Edison Filmhub): Tahle oscarová sezona byla perfektní

Jarmo Diehl 18.02.2020

Povídání s Martinem Mažárim o současné kinematografii, vnímání filmu jako takového i o tom, co ho dovedlo zrovna do filmhubu.

Pořadatelská: Kristýna Procházková (Spratek production)

redakce 17.02.2020

Dělat koncerty pro kamarády v sobě obnáší velkou dávku romantiky, ale taky spoustu práce. Kristýna Procházková vypráví o své Spratek Production.

Protokol: Scott Hansen (Tycho)

redakce 14.02.2020

Scott Hansen neboli Tycho si prošel cestu od tvrdých kytar až k snové elektronice a audiovizuálním světům, které dokáže vytvořit člověk doma s laptopem.

Tono Guth (La3nos): Hudba je rečou a rytmus jej kostrou

Daniel Hevier ml. 14.02.2020

Aký vplyv má hra na perkusie na vedomie, stres, úzkosť? Rytmus je pre Tóna Gutha prirodzeným vyjadrením tela aj mysle.

Vstupní prohlídka: Brains for Sale

redakce 13.02.2020

Brains for Sale nabízí citové výpovědi, hymny loserů i úvahy o současnosti a podobně vyznívají i jeho odpovědi níže v rámci vstupní prohlídky.

Protokol: Isaac Symonds (Half Moon Run)

redakce 11.02.2020

Kde se bere inspirace k éterické tvorbě Half Moon Run? Když vyrůstáte na heavy metalu, jde to samo.

Douška vydavatelská: Dominik Suchý (Weltschmerzen)

redakce 08.02.2020

Label Weltschmerzen se chce věnovat zajímavým a koncepčně zaměřeným nahrávkám současné hudby s dekadentním nádechem.

Protokol: Chris Stewart (Black Marble)

redakce 06.02.2020

Projekt Chrise Stewarta, podepsaný pod Sacred Bones, se poprvé představí v Praze. Při té příležitosti nahlížíme pod jeho pokličku.