Timo: Když srny nemají maskáče

Chlácholivý nápis Neboj ve vchodu do karlínského tunelu, Albert přejmenovaný na Albertinu nebo Home Credit jako Home Less. Díla převážně v Brně tvořícího street artisty, který vystupuje pod pseudonymem Timo, baví či zneklidňují kolemjdoucí už téměř dvacet let. Timo často obrací symboly, písma nebo obvyklé významy do zcela jiných kontextů. Aktuální výstava v pražské Galerii Pro arte představuje odlišnou tvář jeho tvorby. Konejšivě modré pozadí, vzpomínky na dětství a meditativní vyprávění. Napiš.

Napiš je tvojí několikátou výstavou, už jsi přišel na recept, jak dostat street art do galerií?

Myslím, že jsem recept nikdy nehledal. Mně osobně se to spíš volně přelívá a z venkovních věcí se cestou dovnitř něco ztratí, zatímco některé prvky prosáknou do interiéru. Tím myslím hlavně text v obraze.

A patří tam?

Přesazovat street art do galerií tak, jak je, stylem control C – control V, v tom smysl nevidím. Někdy mi přijde, že se používá jako další beranidlo zvenčí, kterým se dá erodovat galerie jako instituce, ale já proti tradičnímu pojetí galerie vůbec nic nemám. Naopak jsem rád, že můžu po dlouhých letech pobíhání po venku klidně vstoupit do tichého prostoru a hledat kultivovaný způsob vyjádření.

Nedávno jsem byl na Banksyho výstavě v Berlíně a bylo to trochu paradoxní – byla umístěna v komerční galerii v centru města, hned vedle americké ambasády, celé prostředí působilo rušivě a některá známá díla vypadala v podobě obrazů divně. Dovedeš si představit, že bys svoje díla známá z veřejného prostoru převedl do obrazové formy?

Dovedu. Některé věci, co jsou venku, si nejprve udělám na plátno. Pak mi přijde dobré, že by mělo přeskočit a jít ven. Ale většinou je to naopak. Písmena vyskákají na ulici a já mám pak dodatečně touhu je vlastnit a mít. Tak si je lupnu na plátno.

Když se podívám na díla, která patří k výstavě Napiš, a na některé z tvých starších realizací, přijdou mi ty nové najednou mnohem lyričtější. Je to díky tomu, že jsou určena přímo pro výstavu nebo to lze považovat za svého druhu trend ve tvé tvorbě?

Je to jedna z paralelních linek, asi deset let starý sen, který jsem začal rozkreslovat a skicovat. Až se čas naplnil. Poprvé jsem zkusil takovou malbu na venkovní fasádu klubu Leitnerova v Brně. Dlouhou dobu předtím jsem se zabýval jednotlivými předměty – šatním ramínkem, holubicí, nápisem, kolíčkama na prádlo. Byly to samostatně stojící věci, jakoby očištěné, ale kdoví jestli ne opuštěné. Tak jsem si namaloval krajinu, do které jsem mohl vpustit jednotlivé předměty-slova a začít vyprávět. Vstoupit do příběhu. To je radost.

Nakolik je tvoje práce spojená s Brnem?

Některé věci hodně – a vznikaly v hádce s ním. Často ve snaze ironizovat jeho touhu být nejlepší nebo se dojímat samo nad sebou.

Zaujalo mě, že nemáš webové stránky ani facebookový profil, de facto žádnou online identitu. Nepochybuji o tom, že je to záměr.

Záměr to úplně není. Spíš to vyplynulo jako nutnost a vyhovuje mi to tak. Před deseti lety jsem neměl mail ani telefon, obecně je mi jakákoliv technika spíš nepříjemná. Ale uvidíme, něco se děje, nemůžu se do sedmdesáti schovávat za keřem. O webových stránkách přemýšlím delší dobu, ale raději něco namaluju než to fotit, prezentovat a přežvykovat postprodukcí. Zatím je bez nich větší klid.

Je pro tebe anonymita zásadní? Chápu její výhody, v jistých momentech i nutnost, ale přesto – není to až příliš pohodlné?

Je, například nemusím chodit na vernisáže nebo se někde ukazovat. Nevím, jak se mám v takových situacích tvářit, je to možná takový úhyb. Na druhou stranu jsem dlouho sám v ateliéru, pak přijde výstava a já se tímto připravuju o zpětnou vazbu.

Mělo by být umění angažované?

Myslím, že společensky a politicky je důležitý humor. Například pro zlepšení německo-českých vztahů neudělal nikdo tolik jako Alles Gute v České sodě. Nevím, jestli je to umění nebo ne, ale je to celospolečensky očišťující katalyzátor. Postavit vedle sebe dva protiklady a nechat přeskočit jiskru. Říct, že je zvláštní, že někomu, kdo je odsouzenej za lži, vlaje nad hlavou vlajka s nápisem Pravda vítězí. To je čirý surrealismus. Pro naši veřejnou debatu je signifikantní, že zprávy o rudých trenkách se zaměří na výši škody a délku trestu, která aktérům hrozí. Jsme posedlí formou.

Před minulými volbami jsi vytvořil koláž z loga KSČM a portrétu Josefa Toufara, chystáš něco k těm letošním? Mění se v tvém díle míra angažovanosti?

Mám nějaké návrhy, ale poslední dobou přemýšlím, jestli to stojí za to. Například jsem si uvědomil, že s prezidentem, kterému jsem věnoval řadu věcí, není třeba bojovat. Že se o svou likvidaci postaral sám. A vědomí, že není třeba bojovat, přináší klid. Tak uvidíme. Třeba přijde období vnitřní emigrace, koupím chatu a schovám se za zeď z lahváčů.

Pracuješ často s různými logy. Co tě na práci s nimi láká?

Úprava log je takovým cvrnknutím do ušního lalůčku macho vyhazovače z nonstopu. To je celé. Děsí mě, jak se firmy berou vážně a prezentují se nám jako kmeny, totemy, které stojí vprostřed našich životů. Nechci se jim klanět.

Jakým způsobem hodnotíš reakce lidí na tvoje realizace ve veřejném prostoru? Zajímají tě?

Reakce lidí mě zajímá, je to ale hlavně moje samomluva. Sekundárně směřovaná k lidem, kteří to pochopí. Těm ostatním nemůžu sloužit. Maloval jsem legálně na ulici nějaké srny v městských maskáčích a kolemjdoucí hulákal, že srny nemají maskáče. No, nemají, má pravdu.

S logy je také spojená typografie, kterou často používáš. Nenarážím teď na tvoje použití obecně známých typů písem v odlišném kontextu, spíš na použití písma v realizaci jako takové. Proč to děláš?

Na písmu se mi líbí konceptuální přístup. Slovo jako bariéra nebo most mezi člověkem a realitou. Klasické obrazy, které maluju teď na výstavu, mě baví návratem do předškolního celostního prožitku světa bez znalosti písma. Práce s textem je oproti tomu snaha o popis reality z odstupu. Snaha o definici. Jinak mě baví používat seriózní formu písma na různé subverzivní bláboly a rozmělňovat nesmysly, které tečou do ulic z reklam. Krom toho kladu písmena na reálný svět. I když je to jenom barva na betonu, samozřejmě.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Františkem Skálou, který mimo jiné řekl: „Současné umění vyžaduje ohromnou účast, je nutné se vcítit do autora a jeho myšlenek, znát celý kontext. […] Já preferuji věci, které nepotřebují žádné komentáře, o kterých člověk může říci, že jim nerozumí, ale že na něj nebo na jeho emoce nějak působí. Umění se nemá rozumět, není třeba ho chápat. Nejradši mám věci, které nechápu, ale fascinují mě.“ Potřebuješ, aby lidi tvojí tvorbě rozuměli?

Mluvím si svou samomluvou a čekám, že mě uslyší někdo, kdo jí rozumí a rezonuje se mnou. V českém umění mám rád solitéry. Opakem je nastoupit chrtí závod o to, kdo udělá novější věc, mít v hlavě celé dějiny umění a současný progres anebo reinterpretovat modernu. Nijak na to nepliju, dost věcí z toho mně i zajímá, ale nevím, jestli by mě takový přístup bavil. Chci z toho mít radost, to je možná nejdůležitější kritérium. Jinak mám pocit, že jsem docela srozumitelný, pominu-li nepřítele maskáčových srn.

Věříš v sílu sloganu? Často používáš jakési povely nebo možná povzbuzení –Neboj, Znovupoužij, Hřej mě, teď u výstavy Napiš.

Dával jsem nedávno dohromady fotky a trochu jsem se vyděsil, jestli ty nápisy nejsou latentně mentorský. Čili ano, povely. Když vidím texty písniček jako „open your mind“ anebo nápisy „be yourself“, běhá mi mráz po zádech. A někdo to nosí na triku! Snad neprodukuju takovej humus. Je pěkný pouštět do ulic ironii nebo konejšit. Poslední dobou mám hodně rád nápis „Sněží“. Ten je snad něžný.